Jestli čekáte, že začnu argumentovat, jak nejnovější Vetřelec natahuje svou druhou čelist na piedestal prvního filmu z roku 1979, tak to zdaleka není pravda. Nicméně režisér Fede Álvarez převzal štafetu série od samotného otce filmové série, Ridleyho Scotta. Ten se k ikonickému Vetřelci vrátil v roce 2012 mysteriózním sci-fi s názvem Prometheus a o pět let později následoval snímek Vetřelec: Covenant. Scott je bezpochyby vynikající režisér, a i když oba prequely mohly mít zajímavé perspektivy či svěží nápady, nakonec z toho byl neslavný návrat. Podle mnoha fanoušků, včetně mě, totiž Scott jaksi ztratil ze zřetele důležitost scénáře a kontinuitu univerza. Zdálo by se tedy, že mýtický Xenomorf už nemá dnešní kinematografii čím přispět. A přesto kina ovládl Vetřelec: Romulus, který ambiciózně slibuje návrat ke kořenům. Pojďme se tedy podívat, zda se mu to podařilo, nebo zda jde o další příklad pouhého parazitování na slavné značce.

Vetřelec si získal pevné místo v kulturním povědomí a opakovaně dokázal oslovit nové generace diváků právě díky své žánrové a atmosférické flexibilitě. Pomalý vesmírný horor s důrazem na psychologické napětí vystřídal rychlý thriller zaměřený na výbušnou akci. Ve třetím filmu následoval návrat k temné hororové náladě s existenciálními tématy osobní ztráty, osamělosti, viny a vykoupení. Čtvrtý díl Vetřelce experimentoval s vyprávěním a přišel i s černým humorem či bizarními momenty. Po novém tisíciletí se Scott ve zmíněných prequelech konečně pustil do filozofování o podstatě samotné existence. Tvůrci nejnovějšího titulu tak stáli před nelehkým úkolem zachytit jakousi esenci této velmi svébytné, ale nesourodé série. 

V temných hlubinách vesmíru, ve kterých vás nikdo neslyší křičet, se zvrácené představy setkávají s nejjemnějšími lidskými obavami. Byly to doby, kdy režisérovi Ridleymu Scottovi chyběly peníze a senilní pohrdání scénáři, ale zato měl dostatek kreativity i odhodlání studovat každičký aspekt svého projektu. Rovněž to byly časy, kdy se nepoužívalo slovo "woke", a přesto se o mnoha tématech na filmovém plátně mluvilo otevřeněji. Nikdo však netušil, že temný příběh scenáristy Dana O'Bannona a biomechanický design umělce H. R. Gigera, na němž Ridley Scott postavil svůj legendární monument, se jednoho dne stanou tak důležitým a vlivným milníkem kinematografie. 

Režisér Fede Álvarez se dnes chlubí, že na odkaz prvního filmu z roku 1979 naváže svým novým titulem Vetřelec: Romulus. Původní snímek ovšem není jen obyčejným hororem o střetu člověka s mimozemským monstrem, ale svou komplexností a podtextem přesahuje hranice žánrů. Pojďme si tedy říct, čím je Vetřelec vlastně tak výjimečný, jak se stal odrazem své doby a co všechno byste měli vědět, než vyrazíte do kina. Hej a... spoilery!

Píše se rok 2122 a nákladní loď Nostromo společnosti Weyland-Yutani letí vesmírnou prázdnotou, zatímco její posádka odpočívá v kryogenním spánku. Náhle je však všech sedm členů probuzeno palubním počítačem zvaným Matka, protože zachytil nouzové volání. Signál přichází z povrchu neznámého planetoidu, a protože se domnívají, že jde o žádost o pomoc, Nostromo vyrazí na dané souřadnice. Po přistání se tříčlenná průzkumná hlídka setká s objektem nelidského původu, ztroskotaným vesmírným plavidlem, které je svým sureálným designem na míle vzdálené naší kultuře. Jedná se o takzvanou biomechanickou estetiku, slučující organickou anatomii s mechanickými prvky strojů. Kosti a klouby jsou nahrazeny písty a ozubenými koly, ale stále prolnuty svaly a šlachami. Toro ostatně dokládá i tělo mrtvého mimozemského pilota, které se zdá být doslova srostlé s mechanismem řídicí jednotky.

Sponzorom článku a videa je BontonFilm CZ a film Borderlands.

Do baru vojde expresívny robot, hlboko traumatizované dieťa, dospelý muž s disociačnou poruchou identity, žoviálny armádny veterán a temperamentná rusovláska. Nie, to nie je vtip, to je proste Borderlands.

Do kín mieri filmová adaptácia tejto veleúspešnej frančízy a trailery už stihli vyvolať rozmanité reakcie. Niet sa čomu diviť. Hoci by sa totiž mohlo zdať, že ide o jednorázový FPS looter-shooter plný zábavnej frenetickej akcie, tieto hry dokážu prekvapiť neobyčajnou hĺbkou i rozvetvenou fiktívnou históriou. Keďže obaja patríme k fanúšikom Borderlands, rozhodli sme sa podať vám tento masívny lore v kompaktnom balení (pretože povedzme si pravdu, veľa hráčov si celý dej aj tak veľmi dobre nepamätá). Pokiaľ ste však hry vôbec nehrali, povieme vám všetko, čo by ste mali vedieť než pôjdete do kina. 

Film od režiséra Eli Rotha sleduje sirénu Lilith, ktorú hrá Cate Blanchet. Tá sa vracia na planétu Pandora, aby našla zmiznutú dcéru zlosyna Atlasa. Pripoja sa k nej Jamie Lee Curtis v roli doktorky Tannis, Kevin Hart ako vojak Roland, Ariana Greenblatt stvárňujúca šialenú dievčinu obľubujúcu výbuchy Tiny Tinu a svojim hlasom privedie Jack Black k životu obľúbeného a otravného robota Clap Trapa. V českých a slovenských kinách sa film začne premietať 8. srpna, teda augusta, kam vás pozýva priamo distribútor BontonFilm. A pokiaľ by ste chceli vidieť trailer s českými titulkami, môžete tak učiniť na ich YouTube kanáli BontonFilmCZ. Teraz sa však po zuby ozbrojte, pretože vstupujeme na mimoriadne divoké miesto.

Hra o trůny je zpět. A tím myslím opravdový návrat ke komornějším intrikám, nástupnickým krizím, politickým hrám a vysokým osobním sázkám. HBO nám poskytlo předběžný přístup k prvním čtyřem epizodám seriálu Rod Draka a tak vám prozradím, jaké jsou mé první dojmy. 

Díky nepříliš vydařené poslední sezóně Game of Thrones se diváci snažili na univerzum brutálního fantasy dramatu rychle zapomenout. Rod Draka však ovšem před dvěma lety díky šťavnatému vyprávění a odkazům na nejlepší léta Hry o trůny reputaci franšízy vykoupil. Palácové pletichaření a pikantní sexuální pletky vyplňovaly mezery mezi scénami masového násilí nebo spektakulární dračí akce. Na druhou stranu se jednalo o 10 epizod, které zrychleně prošly desetiletími souvislostí až na pokraj velké války známé jako Tanec draků. Navzdory mnoha silným stránkám mnozí diváci, včetně mě, kritizovali časové skoky, kvůli kterým seriál občas působil příliš uspěchaně, místo aby trpělivě budoval zápletku a postavy. Měla jsem pocit, že zde oproti Hře o trůny chybí pevný základ, který by mi umožnil skutečně se ponořit do jádra příběhu.   

Proč chodí policisté ve dvou, kolik jich je potřeba na zašroubování žárovky a jak tito muži zákona zjistí, že v jezeře není voda? To jsou jen některé ze závažných otázek, které trápí veřejnost už po celé generace. Dědí se z otce na syna a vždy se najde někdo, kdo neví, co policisté dělají, když se zableskne. Odpověď vás nepřekvapí ani nepobaví, ale obvykle donutí k silnému úsměvu, protože jiskřičky v očích libovolného rodinného důchodce, který obligátní otázku položil, nechcete nechat vyhasnout. Jenomže pokud jste alespoň trochu jako já, začnete přehodnocovat pilíře populární kultury. Jediné, na co bychom se jako vyspělá civilizace měli ptát, je, proč si lidé po celém světě tak rádi a často utahují z policie. A protože analýza filmů je mou prací i koníčkem, ponořila jsem se do obrazu našich vnitrostátních bezpečnostních složek na velkém plátně. 

Každý, kdo viděl nebo četl nějaký titul, v němž vystupuje policie, tento příběh důvěrně zná. Postava nahlásí zločin, problém nebo obavu na policejní stanici a objeví se jeden z následujících scénářů. Policisté jsou po konzumaci koblih ospalí nebo nemohou najít tužku na veškeré papírování. Jindy na ně šéf zatlačí, aby přeci jen naplnili výkonnostní tabulky, a tak si zkrátí cestu zatčením nesprávné osoby, nezřídka přímo protagonisty. Když neúraduje lenost a obecná nekompetence, nastoupí daleko podvratnější síly. Policie bývá zkorumpovaná, pracuje pro kriminálníky a hází hrdinovi klacky pod nohy. Vystupuje jako kolektivní padouch a její příslušníci využívají svých znalostí a postavení, aby jim vše prošlo. K tomu se mohou přidat předsudky, dokonce systémový rasismus, který vyvrcholí policejní brutalitou. Všechny tyto motivy se nakonec nezřídka překrývají a lze je různě kombinovat. 

Název filmů má značný vliv na jeho celkový úspěch v pokladnách kin, čehož jsou si vědomi především distributoři. Původní názvy ovšem mohou být pro překladatele pořádným oříškem. Někdy nejsou dost chytlavé pro náš trh a jindy zase obsahují slovní hříčky nebo kulturní odkazy v originálním jazyce, které nelze výstižně přeložit. Avšak pak jsou zde tituly, u kterých se zdá, že distributor byl nadmíru kreativní a vypustil do světa název, který s originálem nemá nic společného, nebo dokonce vyvolává přinejlepším úsměvné reakce. Dnes se tedy podíváme na 5 způsobů, jak a proč tuzemští překladatelé mění zahraniční názvy filmů.

Darebák 1 se nakonec oficiálně nekonal a zůstali jsme u původního názvu Rogue One: A Star Wars Story. Je třeba říct, že české překlady se nezřídka vymýšlejí v době, kdy má distribuce k dispozici jenom krátkou anotaci shrnující děj. Autor názvu pak nemá tušení, o co ve filmu jde a chybí mu kontext. Výsledek logicky nereflektuje děj a berlička v podobě doslovného překladu se může vymstít. Jako tomu bylo třeba u filmu Inception, kde anglický název odkazuje k technice zakořenění myšlenky v mysli člověka prostřednictvím snu. Český překlad Počátek je tak vzhledem k zápletce poněkud zvláštní a lepší by možná bylo něco jako “Vnuknutí”.

Jak zjistíte, že nastal pád civilizace? Velmi jednoduše, lidem chybí benzín, voda, jídlo, soudnost (jako hokejová maska na obličeji, ale kožené tanga) a především naděje na lepší časy. Zbídačené lidstvo má ovšem spoustu písku a absolutní nepříčetnosti. 

Epické spektakulární scény z filmu Mad Max: Fury Road jsou pro mnohé milovníky post-apo akčního žánru jako operní koncert. Přeskočme však nyní o několik let zpět, kdy Max - antihrdina s malou slovní zásobou a velkou palebnou silou - nebyl ještě vůbec šílený. Mnozí totiž považují Mad Max: Fury Road za reboot, ale to není tak úplně pravda. Pokud jste neviděli žádný z filmů původní trilogie George Millera, v tomto článku vám stručně shrnu děj, časovou osu i to, jak souvisí s dosud posledním Maxovým příběhem. 

Každý, kdo viděl první film ze ságy o Šíleném Maxovi, si musí říkat, že tohle je na míle vzdálené od zvrhlé divočiny s Tomem Hardym. Zprvu totiž vůbec nemělo jít o dystopickou budoucnost, ale o jakési "thrilleroidní" zamyšlení se nad ztrátou lidskosti. George Miller studoval medicínu a pak jako mladý medik na pohotovosti sledoval své zkušenější kolegy, jak během výkonu práce takříkajíc "otupěli" při pohledu na lidské utrpení. Ze svých často nepříjemných medicínských historek nakonec načerpal inspiraci, a když se na letní filmové škole seznámil s amatérským filmařem a pozdějším producentem Byronem Kennedym, osud ságy byl zpečetěn. První nástin zápletky však zahrnoval novináře, který cestuje na místa autonehod a postupně ztrácí empatii k brutálním kriminálním příběhům. Jeho cesta za hranice příčetnosti měla být zasazena do tehdejší současnosti - města Melbourne v roku 1979. Produkce narazila na finanční problémy, a jelikož peníze na natáčení v rušných ulicích centra centra nestačily, přesunuli se filmaři do opuštěných budov na předměstí. Právě zde se dramaticky utvářelo aj zasazení, k jehož pochopení je třeba znát kontext dané doby.