Monitor HP 727pq se na první pohled tváří jako elegán, kterého zaparkujete na pracovním stole a bude věrně sloužit pro zobrazení vašich nápadů, dokumentů, tabulek a nějakému tomu filmu nebo videu. Zkrátka takový ten poctivý pracant pro produktivní jedince. Jenže pod elegantním designem se skrývá velmi příjemné překvapení.  

 

Začněme tím, co je na první pohled nejvíce vidět – displej. Ten dosahuje úhlopříčky 27 palců a poskytuje komfortní plochu pro zobrazení obsahu. Místa je tu víc než dost, současně se můžete dívat ze vzdálenosti nějakého necelého metru a vše je dobře viditelné a čitelné. Tato velikost mi zkrátka přijde optimální jak na práci, tak multimediální zábavu, a to i ve spojení například se změnou velikosti okna prohlížeče. Quad HD rozlišení vykresluje text i obraz jasně, ostře a s čitelností nemám sebemenší problémy. 27palcová velikost je taky ideální pro komfortní sledování více oken nebo aplikací najednou. V mém případě typicky dvě.

Abychom se dostali taky k těm hrám, že, tak podporuje technologii AMD FreeSync Premium, takže se velmi dobře synchronizuje s obnovovací frekvencí grafické karty a zajišťuje plynulý obraz bez sekání nebo trhání. Samozřejmostí jsou také dle mého soudu velmi dobře kalibrované a bohaté barvy a umím si představit, že bych na monitoru HP 727pq dokázal dělat i nějaké ty náročnější editace digitálního obsahu, jako je úprava fotografií a obrázků. 

 

Konektivita pro náročné 

Co musím ocenit dále, je konektorová výbava. V zadní části je k dispozici slušná plejáda portů pro připojení periferních zařízení. HDMI, USB, DisplayPort, USB-C. Okolo monitoru v pohodě postavíte pracovní, multimediální i herní stanici. Z výčtu rozhraní je zřejmé, že model HP 727pq cílí výhradně na moderní počítače a zařízení, ale zase k němu připojíte vše, co potřebujete. V podstatě není problém z něj vytvořit jakousi centrální stanici, kolem které nahodíte PC, notebook, herní konzoli, a ještě si nabijete mobil nebo jiné drobné elektro. 

 

Přesně tam, kde ho potřebujete 

Monitor HP 727pq se vyznačuje pokročilou ergonomií a zaujme přesně takovou pozici, jakou potřebujete. Ať už jde o nastavení výšky, úhlu náklonu, nebo otočení, ve všech směrech se s monitorem manipuluje rychle a jednoduše. Jediný nedostatek po této stránce vnímám v systému uchyceni displeje na stojan, respektive při jeho odnímání. Zasunutí a upevnění je v pohodě, ale když jsem zkoušel monitor opět uvolnit, konečky prstů to trochu odskákaly, protože při uvolňování je dlouhou, dlouho nic a pak najednou lup – a je to venku. Pravděpodobně nebudete sundávat displej každý den, to jen já jsem zkoušel, jak dobře se mi bude balit zase zpátky do krabice. Ve výsledku je to vlastně dobře. Chcete přece, aby displej pevně seděl na svém místě. A že tady sedí opravdu pevně.  

Konstrukce 

Celá konstrukce monitoru HP 727pq je pořádně masivní a pevná. Samotný stojan je solidní kus kovu, který na stole drží svoji pozici a jen tak s ním něco nehne. Jednotlivé části do sebe perfektně zapadají a montáž je velmi jednoduchá. Vlastní displej pak drží na otočném pantu, což umožňuje jeho nastavení. Tento pant by možná mohl být bytelnější, nicméně nemám obavu, že by se zničehonic zlomil. Rámečky okolo displeje jsou tenké a nesnižují celkovou plochu ani kvalitu sledování.

Za zmínku stojí také možnosti nastavení. Do hlavního menu se dostanete skrze ovladač, který je skrytý na spodní pravé straně. Tlačítka jsou oddělena tenkými jednotlivými linkami, takže se vše snadno ovládání pomocí hmatu.

Článek TEST: Monitor HP 727pq – univerzál na práci, multimédia, a dokonce i hraní her se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Nobody Wants to Die je noirová detektivka zasazena do kyperpunkového světa, která pracuje s celou řadou klišé. Na druhé straně se však nebojí přijít s několika povedenými nápady, které fungují. A buďme za to rádi, protože jinak by tento skvěle vypadající titul upadl dřív, než hlavní hrdina vypije pět panáků tvrdého alkoholu.

 

Vizuálně světélkující krása  

Ocitáte se ve futuristickém New Yorku roku 2329. Rangers možná za tu dobu byli schopni vyhrát nějaký další Stanley Cup, ale co je na tomto časovém zasazení zajímavé je to, že lidstvo našlo způsob, jak přenášet lidský mozek do jiného, nového, mladého těla, a tak být de facto nesmrtelným. No není to krásná vize? Jenže jak už to tak bývá, tento luxus si mohou dovolit jen ti nejmovitější občané, technologický zázrak není pro každého a ve společnosti to působí pnutí, které vede klidně až k vraždění prominentů. 

V této realitě se ujímáte role detektiva jménem James Karra, který to po vzoru jiných detektivů v dystopických, noirových nebo sci-fi dílech taky nemá úplně lehké. Vlastně by se dalo říct, že problémů má víc než dost (alkohol, prášky, halušky, taková ta klasika…) a do toho se ještě pouští do vyšetřování vraždy. Jaký osud stihnul hlavního hrdinu nebudeme rozebírat. Příběh a jeho odhalování je hlavním tahounem celého titulu, takže čím méně se dozvíte nyní, tím lépe.

Hra je poměrně pomalá a našlapaná dialogy (něco jako Firewatch), což na jednu stranu dává možnost vykreslit příběh pěkně dopodrobna, na druhou stranu musíte být i po jazykové stránce připraveni na pořádnou porci dialogů. Na přijmu máte každou chvíli svoji spojku Saru Kai, ale také svého nadřízeného a najdou se i další, kteří by vám rádi něco sdělili. Jak příjemné tyto rozhovory budou, záleží i na vašich rozhodnutích. 

Tím se dostáváme k jednomu z herních mechanismů, čímž je volba dialogů. Během konverzace vybíráte možnosti odpovědí, které vás sem tam upozorní, že budou mít dopad na děj. Již nyní víme, že hra má vícero konců, což by hypoteticky mohlo navnadit k opakovanému hraní. Zvlášť v pokročilé části hry dochází k nelehkým rozhodnutím a nejednou jsem jednal ukvapeně, ale vyhrocenost situace mě k tomu zkrátka donutila. Navíc jsem docela vytrvale lhal, takže pokušení, jak se události vyvrbí, kdybych byl poctivější a mírumilovnější, je velké. 

 

Detektivní činnost pro nenáročné 

To, co mě od opakovaného hraní a vlastně i jakéhokoli dalšího prokousávání příběhem Nobody Wants to Die výrazně odrazovalo, je paradoxně hlavní náplň celého titulu – vyšetřování. Scenérie vražd vypadají skvěle, o tom žádná. K dispozici máte potřebnou detektivní výbavičku pro sledování, pátrání a – to nejlepší – vracení času. Možnost vracet si jednotlivé akty, hledat drobné detaily a postupně rekonstruovat celý průběh je parádní. Ovšem především v teoretické rovině.

V praxi vás hra až nestydatě vodí za ručičku. Nemusíte ani vybírat správný nástroj z inventáře, ale stačí jen stisknout a držet dané tlačítko. Jistě, v lokacích můžete šmejdit a najít řadu interaktivních předmětů, ze kterých zjistíte více informací o světě nebo oběti. Pokud se ale budete soustředit jen na to, co se po vás chce, je celé vyšetřování enormně repetitivní, Snad proto jsem byl nucen se jen tak poflakovat a koukat kolem sebe, co je ve hře navíc a co najdu. Určitě je dobrý nápad si od vyšetřování sem tam dát pauzu a prozkoumat vše, co je kolem vás. Odkazů je ve hře víc než dost, ať už v podobě předmětů, snímků nebo blýskajících neonů. Není důvod si kvalitní grafiku a atmosféru celého světa náležitě vychutnat. Kromě grafiky založené na Unreal Enginu 5 si pochvalu zaslouží také ozvučení a dabing. 

Jak už jsem naznačil, vyšetřování není žádnou velkou výzvou. Vlastně je to docela nuda, a i když hra nepatří k nejdelším, s radostí jsem si dával časté pauzy, protože posouvat čas sem a tam a dělat dokola pořád totéž se mi rychle začalo zajídat. Nicméně dojde na pár okamžiků, které vás vytrhnou z rutiny. Okamžiky, kdy musíte ze všech vodítek a důkazů poskládat správně celé události vraždy jsou příjemným zpestřením a donutí vás zapojit mozek. 

Článek RECENZE: Nobody Wants to Die – plytkou hratelnost zachraňuje svět a příběh se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Moje poslední setkání se samuraji bylo prostřednictvím filmu Želví ninjové 3 a já uznávám, že díky tomu mám laťku nastavenou zatraceně nízko. Pak přišla hra Ghost of Tsushima a desítky hodin zábavy a skvělých momentů, které budu mít ve vzpomínkách dlouho, možná navždy. Jsou tomu 4 roky, kdy se Jin Sakai vydal na záchranou misi svého strýce pouze na konzoli PlayStation 4. Dnes můžeme naleštit klávesnici a myš a celé toto akční dobrodružství zažít znova (nebo poprvé) i na počítači.

Samurajská akce i tíživé příběhy bez omezení grafiky

Ghost of Tsushima patří mezi špičkové hry, které jsme si na PS4 v jeho poslední éře mohli zahrát. A že to byla nějaká paráda. Nemá smysl se podrobně rozepisovat o příběhu, náplni nebo herních mechanikách. Pojměme tento text jako takové rozsáhlejší resumé s důrazem na odlišnosti a přidanou hodnotu PC verze. Po obsahové stránce Ghost of Tsushima na PC přichází ve verzi Director’s Cut, což znamená, že kromě základní hry obsahuje také pozdější rozšíření, vylepšení, včetně on-line režimu Legend.

Hlavní devizou PC portu jsou v první řadě grafické možnosti, které jsou v porovnání s konzolemi mnohem obsáhlejší a variabilnější, vzhledem k výkonu vašeho desktopu nebo notebooku. Nabídka grafického nastavení je dostatečně bohatá, abyste hru rozjeli v komfortní kvalitě na rozmanitých konfiguracích. Defaultní nastavení mi „spadlo“ na střední úroveň takřka všech zásadních atributů a rozhodně to nebylo špatné pokoukání. Hru jsem hrál na notebooku s konfigurací: procesor Intel Core i7 deváté generace, 16 GB RAM, grafika RTX 2060, což v současnosti rozhodně nepatří mezi špičku. Přesto se s tím hra vypořádala víc než obstojně.

Je pravda, že zpočátku docházelo k sekání zejména ve velkých soubojových scénách s mnoha efekty (speciálně oheň a výbuchy sudů) a 144Hz displej nestíhal, ale po úvodní pasáži již k narušení zážitku nedošlo. Přisuzuji to k nutnosti dotáhnout ještě nějaké malé soubory, shadery apod. Načítání po spuštění by možná mohlo být o nějakou tu vteřinku dvě kratší, ale nejedná se o nic zásadního.

I na střední úroveň detailů hra vypadá nádherně a uvěřitelně. Jediné, co bych po grafické stránce vytknul, je neustále nepřirozeně se „vrtící“ plát zbroje na Jinově rameni. Je to možná hloupost, ale při sledování cut scén mě to poměrně iritovalo.

Ovládání – raději zvolte ovladač

Hra Ghost of Tsushima na PC samozřejmě umožňuje plné ovládání pomocí klávesnice a myši. Na začátku nic, co by se nedalo zvládnout. S přibývající obtížností a četností soubojů jsem však bez výčitek přešel na gamepad. Důvod je prostý. Soubojový systém je poměrně dost propracovaný, respektive klade důraz na přesné načasování úderů, úhybných manévrů, a dokonce i změnu postojů během boje. Některé typy úderů (ty červené) navíc musíte vykrýt jinou klávesou, respektive trochu odlišnou kombinací, než základní útoky. V pozdější fázi to bylo mým malíčkem v podstatě neuklikatelné a frustrující. Samozřejmě lze klávesy a tlačítka namapovat podle vašich požadavků, ale s ovladačem je to mnohem příjemnější. Změna během hry logicky vede k tomu, že například pro úhyb neznáte správnou kombinaci tlačítek. Osobně jsem to vyřešil tak, že jsem si na YouTube našel gameplay s částí, kde se soubojový systém učí. Tím chci říct, abyste se nebáli, a ovládání pomocí klávesnice a myši alespoň vyzkoušeli.

Ždibec PlayStationu

Na začátku hraní vám hra Ghost of Tsushima umožní přihlášení vašeho účtu na PlayStationu. Díky tomu najdete například seznam přátel nebo trofeje, které se synchronizují. Z mého pohledu se nejedná o nic zásadního. Uložené pozice přenášet nelze, takže se jedná spíše jen o takový kosmetický prvek.

Pro ovládání jsem používal klasický gamepad HyperX, který není primárně určen pro PlayStation. Proto je fajn, že Ghost of Tsushima podporuje také DualSense z PlayStationu 5 a musím říct, že s ním je to ještě o fous lepší. DualSense po připojení reprodukuje zvuk z integrovaného reproduktoru, což se mi poměrně líbí. Navíc získáte funkce haptiky, což také zintenzivní herní zážitky. Na závěr zmíním, že i PC verze obsahuje českou lokalizaci.

Článek RECENZE: Ghost of Tsushima na PC – port nad ničím nespekuluje a dává nám to nejlepší se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Tenis je úžasný sport. Na kurtu jste jen vy a váš mozek, což je mnohdy silnější soupeř než ten na druhé straně dvorce. S určitou nadsázkou se to dá aplikovat i na hru TopSpin 2K25 – mnohdy totiž budete bojovat sami se sebou, jestli toto máte zapotřebí a zda ta repetitivnost při pachtění na tenisový trůn za to stojí. 

 

Je to vošklivý

Když jsem přemýšlel, jestli začít tím, co se povedlo a hezky se naladit, nebo si naopak odbít to horší na začátku, zjistil jsem, že to nemá cenu. Hra TopSpin 2K25 totiž takřka ve všem zůstává tak nějak na půli cesty a v mála oblastech opravdu dominuje. Nicméně grafika to není.

Píše se rok 2024 a hry v dnešní době dosahují fantastické úrovně. Nemám nic proti malým studiím a nízkým rozpočtům, pixelové grafice, ale pokud dělám sportovní hru, ve které vystupují celosvětově známé tenisové hvězdy, tak by podle toho měly vypadat. A to jsem poměrně ignoroval většinu videí a obrázků před vydáním, jinak by pravděpodobně zklamané očekávání bylo ještě větší. A upřímně řečeno, v tenisové hře, kde máte licencované hráče, by měl být mnohem více kladen důraz na detail obličeje.

Federera, Agassiho a Andyho Murrayho (byť s přimhouřením oka) poznáte. Serena Williamsová nebo Coco Gaufová taky ujdou. Naproti tomu Maria Sharapovová mi přijde jako by někdo původně tvořil Martinu Navrátilovou. O grafickém zpracování diváků se ani zmiňovat nebudu a čím méně je budete vnímat, tím lépe pro vás. Nadávali jste někdy na generické obličeje bez života diváků například v NHL? Tak to bylo ještě v pohodě (protože byl rok 2018).

Vizuální nedostatky v obličejích hráčů by možná zanikly, kdybych tenistek a tenistů bylo výrazně více a nekoukali pořád na ty stejné dokola. V současnosti se musíte spokojit s velmi omezeným výběrem, který reprezentuje tak trochu ze všeho a nic pořádně.

Tak například tu máme Federera, ale Djokovič nebo Nadal chybí. Epické bitvy těchto tří velikánů posledních dekád si nezahrajete. Totéž platí o historii, kdy zde máme bouřliváka McEnroea, ale jeho ikonický soupeř Björn Borg není. Jediná jakási typická dvojice je André Agassi a Pete Sampras, ale je toho žalostně málo. Výběrem hráčů a počtem se dle mého soudu fanouškům tenisu příliš nezavděčí a těm skalním a fanatickým už vůbec ne. Osobně mi chybí jména jako Tommy Haase, Gasquet, Moya, Fish, Ferrer, Roddick, Kyrgios, Baghdatis, Monfils, Safin a samozřejmě Berdych nebo Štěpánek. Aktuální soupiska je nejenom žalostná, ale i nemastná a neslaná.

Stalkují mě pořadatelé turnajů!

Neodpustím si rýpnutí ani do animací postav. Až komicky po čase působí scény, kdy vám pohár pro vítěze předává stále stejná postava. Pohár jí podává tatáž postava v čepici jako na předchozím turnaji před měsícem, před rokem… Vítězné křepčení je také totožné a neustále se opakující animace začnete odklepávat velmi brzy. Je to odfláknuté a nikdo se nesnažil vytvořit alespoň pár odlišných animací nebo filmečků.

Abych nebyl jen negativní. Grafické zpracování pohybů je skvělé. Jednotlivé pohyby a akce na sebe plynule navazují, vypadají přirozeně a jsou nesmírně realistické, jako byste se dívali na tenis v televizi. Potěší také různé kamery, které vám umožní změnit perspektivu a lépe sledovat míček nebo kontrolovat prostor. K tomu přidejte opakované záběry a na takovou smeč z výskoku nebo odpálení míčku mezi nohama je radost koukat.

Tak blízko opravdovému tenisu

Když překousnete grafickou stránku, glitche typu třepetajícího oblečení, sterilní diváky někde z éry PS3, získáte množnost zahrát parádní tenis se vším, co k tomu patří. Mám tím na mysli hratelnost, ve které titul TopSpin 2K25 takřka exceluje a beze sporu je to to nejlepší a nejzábavnější na celé hře. Tenis je komplexní sport a toto virtuální zpracování se snaží jít až na samotnou hranu toho, čeho je možné ve hře dosáhnout. Podání, navázání úderů, klopítání a odehrání míčku na poslední chvíli, typické skluzy po antuce působí neuvěřitelně realistickým dojmem. Paráda.

Ovládání je náročné přesně tak, jak bych to čekal. Precizně zvládnutý stopbal je záležitost na hodiny tréninku (alespoň v mém případě). Jak to? Inu, hra využívá kombinaci přesného načasování, síly a míření. Aby toho nebylo málo, ještě záleží na vašem pohybu, respektive postavení směrem k míčku, a samozřejmě schopnostech. Nedokážu přesně říct, co je nejdůležitější. Někdy se vám vyplatí dokonale načasovaný úder, jindy náběh na síť, kdy odehrajete především rychle a na čistotě úderu nezáleží.

V zásadě ale platí, že máte k dispozici 2 základní způsoby odehrávání míčků. Zaprvé se jedná o kontrolované údery, které jsou pomalejší, ale přesnější a lépe se umisťují k čarám. Silové údery jsou rychlejší, ale mají vyšší riziko, že vyletí do autu. V kombinaci se správným načasováním můžete kvalitu úderu ovlivnit oběma směry. Nesmíme zapomenout na pozici a pohyb hráče – to ovlivňuje rychlost ukazatele načasování. Pokud tedy stojíte namístě a jste připraveni k úderu, můžete se lépe nachystat na přesný a tvrdý úder. Pokud naopak dobíháte míček v záklonu, je prakticky nemožné odehrát míček do kurtu, případně tak, aby na něj soupeř nedosáhnul a dalším úderem nezískal jednoduchý bod.

Všechny „fintičky“, typy úderů, herní styly, podání základní i pokročilé se naučíte v tenisové akademii a já vřele doporučuji tento režim absolvovat. Je tam vše, co potřebujete znát, a v ideálním případě i umět, než se vydáte na tenisový okruh nebo poměřování sil v on-line režimech. V praxi ale můžete na kurzu předvádět doslova psí kusy a z tenisové krásy vám není zapovězeno nic. Snad jen skákání rybiček tu není.

Jsem nula, nic neumím a jen tak se to nezmění

Hra vám to samozřejmě takto přímo nepoví, ale je to tak. Na začátku kariéry jste hráč, který nemá postavení v žebříčku a objíždí challengery nejnižší možné úrovně. Vámi vytvořený hráč v ničem nevyniká a je na úrovni nula. Ale nevěšte hlavu, v kariérním režimu TopSpin 2K25 můžete porážet soupeře i o několik levelů výše na standardní obtížnost. Ona je vůbec volba obtížnosti a průběhu zápasu zajímavá, protože se od toho odvíjí získané zkušenosti a herní měna. Jinak je to ale neskutečně ubíjející a repetitivní. Jen myšlenky na to, že o tom teď něco napíšu, mě nudí. S vytvořeným hráčem vstupujete na tenisový okruh. Sbíráním zkušeností ze zápasů a zvyšováním levelu odemykáte nové možnosti, lépe hodnocené turnaje, trenéry, sloty pro vybavení a dovednosti a další. Zní to celkem zábavně…ale není.

Mustr je totiž stejný – aktuální týden máte na výběr z tréninku, speciálního eventu a turnaje. Co odehrajete, to odehrajete. Nemusíte, ale tyto aktivity jsou navázány na váš status hráče. Takže máte za úkol například vyhrát 3 tréninky/turnaje/eventy, abyste získali prestiž a z vašeho nýmanda se postupně stala hvězda. Nároky na postup jsou však neskutečně frustrující, a ještě se zvyšují. Takže pokud jste jednou měli vyhrát 3 turnaje určité kategorie, následující kritérium obsahuje 4 turnaje. Proč je toho tolik a proč pořád dokola? Náplň tréninku nebo sponzorských akcí se taky opakuje a za chvíli jsou všechny aktivity doslova za trest a nechuť k nim mě i sem tam odradila hru vůbec zapnout. Jenže – expení a levelování postavy je základ a bez toho se nikam neposunete. A to opravdu.

Pokud by vás totiž napadlo, že se na kariéru vykašlete a užijete si jenom on-line zápasy, můžete tvrdě narazit. Do on-line zápasů totiž vstupujete s vámi vytvořeným tenistou a s jeho herními atributy. Na on-line soutěžení jsem se těšil a velmi brzy zase spadnul z obláčku na tvrdý beton. Vyhledávání protivníků totiž neobsahuje nějaký rank filtr nebo možnost nastavit si úroveň soupeře, takže hra hned od začátku sází hráče s levelem klidně o 20 výš. Jinými slovy v zápase nemáte šanci cokoli předvést. Když se k tomu přidá ještě špatná konektivita, zajdu si na 6 minut udělat sváču a zkusím to znovu. Nechápu, že nějaký systém na rozřazení hráčů pro on-line chybí. Dosažená úroveň ovlivňuje schopnosti hráče jako rychlost, kvalita úderů, síla, reflexy, podání a další, takže je jasné, že se ve hře jeden na jednoho s tím, kdo už přerozdělil asi o sto bodů víc, nemůžete měřit. Nepočítám zakoupené vybavení, které rovněž vylepšuje některé dovednosti.

Pokud si tedy chcete užít on-line zápasy, připravte se klidně na desítky hodin grindování v kariéře, stále se opakující turnajů, tréninků a eventů s vlastním hráčem. Nebo je tu druhá možnost zahrát si hodnocené zápasy s profesionálními hráči. Tam už se nemůžete vymlouvat, že máte nízký level. Tady si každý může vybrat borce na maximálním levelu 30 a ukázat, co v něm je.

A opět se vracím k samotné hratelnosti, která je asi to jediné, co vás u hry může udržet. Ono zahrát vítězný úder přesně tak, jak jste chtěli, zasmečovat do protipohybu, vodit si soupeře ze strany na stranu nebo ho vyškolit kraťasem za síť je zatraceně skvělý pocit. Za podmínky, že on-line připojení nestagnuje. Tento nešvar se žel stále objevuje a při trhaných pohybech nebo teleportech hráče, kdy nakonec míček odpálí, se dostavuje frustrace.

Článek RECENZE: TopSpin 2K25 – aspirant na nejlepší tenis stěží přelezl pásku, vše zachraňuje hratelnost se nejdříve objevil na GAME PRESS.

K pokračování vizuálně nádherného Horizonu FW jsem se docela rád vrátil i na PC. A to i přesto, že předem víte, že to prostě nebude ono. Jednak jsem celou hru absolvoval již na konzoli, jednak svět je v podstatě totožný s tím v Zero Dawn. Stejně jako stroje, Alloy, celková hratelnost a samozřejmě také halda postav (byť samozřejmě nový příběh obsahuje i zcela nové charaktery). 

Má tedy smysl se portem pro PC vůbec zabývat? Pro PC hráče je to povinnost, pro ostatní to může být příjemné osvěžení, pokud Forbidden West nedohráli před měsícem. 

Široké možnosti nastavení pro vaše PC či notebook

PC verze nabízí kompletní edici, tedy kromě hlavní hry také dodatečný obsah ve formě DLC Burning Shores. Horizon Forbidden West jsem testoval na notebooku, který disponuje procesorem Intel Core i7 deváté generace, 16GB RAM a grafickou kartou GeForce RTX 2060 s displejem se 144Hz frekvencí. Tedy řekněme jakýsi střed mezi minimální a doporučenou konfigurací. Výhodou PC verze jsou navíc rozmanité možnosti nastavení, takže si můžete vybrat kvalitu textur, filtry a spoustu dalších detailů. Upřímně řečeno, hra je po vizuální stránce taková pecka, že i na nižší nastavení toho nabízí docela dost a neměl jsem pocit, že bych nějak trpěl. Na druhou stranu je potřeba říct, že zásah do nastavení je žádoucí, protože zpočátku se hra sekala, neměla dotažené shadery a při pohybu, respektive otáčení, docházelo k jakémusi rozmazávání.

K dispozici jsou také nejrůznější upscale nástroje pro zlepšení zážitku a dynamického škálování. Protože když dojde na masivní bitvy se stroji v otevřeném prostředí, notebook se docela zapotil. A to doslova, protože z hlediska chlazení a ventilátorů to byl slušný hučák. Ale to jsem ani nic jiného nečekal. Obecně platí, že na „zlatou střední cestu“ nastavení a po stažení shaderů vše šlapalo tak, jak má. Hra Horizon Forbidden West je bez debat po vizuální stránce jedna z nejpokročilejších her a nabízí toho opravdu dost, zvlášť pokud jde o divoce rostoucí flóru. Takže i při nižších detailech si budete hru užívat. Na nejnižší konfiguraci už jsou některé textury zcela pryč a musíte být připraveni na kompromisy. 

Ovládání na klávesnici i gamepadu

Z čeho jsem měl strach, bylo nahrazení ovladače klávesnicí a myší. Z hlediska ovládání je Horizon Forbidden West hodně komplexní záležitost a vyžaduje rychlé reakce a vždy vědět, kam sáhnout, respektive kde a jaké tlačítko stisknout. Gamepad lze samozřejmě připojit taky, ale rozhodně jsem toto kombo musel vyzkoušet.  

Dojmy z ovládání na klávesnici a myši byly spíše pozitivní. Jedinou zásadní nevýhodu vidím ve chvílích, kdy potřebujete typicky craftit lektvary nebo pasti, navolit si je z nabídky a během aktuálního souboje je pak ještě efektivně využít. Pro mě osobně to byl horor. A to i přesto, že lze ovládání přemapovat. Upřímně jsem neměl důvod se ovladače vzdát. Navíc když si uvědomíme, jak intenzivní a náročné mohou boje být.

Vzhledem k vizuálním kvalitám hry bude zásadní výpočetní výkon vašeho zařízení. Nebudete-li se muset omezovat, a ještě navíc budete mít performanci pro všechny ty vychytávky, čekají vás herní a vizuální hody, protože využijete naplno grafický potenciál, který titul nabízí. Po stránce technického zpracování se jedná o špičkový PC port původně konzolové hry. Jedinou překážkou může být ovládání na klávesnici, které bude vyžadovat veškeré vaše schopnosti a trénink, protože například souboje se Stormbirdy a jinými „polétáváky“ jsou mnohdy drsné i s gamepadem v ruce. Samozřejmostí je lokalizace do češtiny, stejně jako konzolová verze.

Článek Horizon Forbidden West na PC: profesionálně odvedený port se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Another Core: Recollection přináší de facto kompletně přepracované dobrodružství dívky jménem Ashley Mizuki Robbins. Autoři to vzali opravdu z gruntu a snad kromě příběhu překopali úplně všechno. Za to si zaslouží pochvalu, protože se jim to náramně povedlo, a Another Code: Recollection je parádní záležitost pro fanoušky adventur.

 

Na úvod se sluší říct, že originál pro Nintendo DS jsem nehrál. Nebudu se tedy moci rozplývat nad všemi jemnými detaily. Ale na první pohled je třeba říct, že hře prospěl přechod do pohledu třetí osoby. Nintendo DS využívalo dvojici displejů tak, že na spodním pobíhala postava z horního pohledu, zatímco druhý displej sloužil k zobrazení lokací nebo dialogů postav. No, jsem upřímně rád, že jsem toto nezažil. I přes své stáří se Another Code: Recollection tváří jako moderní hra a také se tak hraje. Absolutně nemám pocit, že bych hrál něco zastaralého.

Po zhlédnutí některých videí musím konstatovat, že změn doznaly také některé hádanky. Hra tak dokáže přilákat kromě nových hráčů i ty, kteří už mají tento příběh za sebou. Pokud však děj znáte, musíte počítat s tím, že kolekce vám nedovolí vybrat si jednu či druhou hru. Ne, máte to pěkně komplet a postupně bez možnosti přeskočit na druhý díl.

Když už jsme u příběhu, to je tak jediné, co zůstalo zachováno. Zápletka začíná hodně dramaticky a po krátkém flashbacku se ocitáte na lodi, plující na vzdálený ostrov, na němž budete hledat svého otce, kterého jste považovali za mrtvého. Ještě je do toho přimotaná teta, která na ostrově záhadně zmizí, duch zhruba vašeho věku, který trpí ztrátou vzpomínek na svoji minulost, a nelze ani pominout vaši matku, tajemné zřízení připomínající Nintendo Switch… a námořníka. Začátek jako z argentinské telenovely, ve které o záhady není nouze.

Poetika na pozadí zdrcujících událostí

Poměrně rychle na vás hra nakupí velké množství záhad a tajemství, a to jste ještě pořádně nezačali hrát. A to myslím doslova, protože Another Code je hodně roztahaná záležitost. Nikam se nežene, přestože postup je dost lineární a moc se toulat nemůžete. Ano, dojde na určité výjimky, kde se můžete trochuporozhlédnout, ale nehledejte v tom další vrstvy zábavy.

Taky je dost užvaněná. U adventury je to očekávané, ale mnohdy se dialogy odstartují na zcela banálních záležitostech. Duch, který vás bude provázet, má potřebu vám sdělit i zcela jasné nebo nezáživné informace. S nadsázkou se dá říct, že často uděláte dva tři kroky a už se spouští hovor. Zejména v první fází hry je to neskutečně otravné, zdržující a měl jsem problém se první dvě hodiny do hry opravdu pustit a… začít už konečně hrát. Děj však postupně nabírá na obrátkách a aniž bych cokoli prozradil, dočkáte se i několika překvapení nebo emocionálních momentů.

Tak si to pojďme shrnout: hledání ztraceného otce, tety, přátelský duch s amnesií a opuštěné sídlo na ještě opuštěnějším ostrově. Toť základ pro tajemnou adventuru, která si zakládá na hádankách a pomalém herním tempu. Nikam se příliš nežene a klidně vás nechá pobíhat po baráku, kde nikdo není a půlka dveří je zamčená. Až uspávající tempo je ředěno většími dějovými sekvencemi, nalézáním vzpomínek a informací o obyvatelích prázdného domu. Možná trochu paradoxně tento mix vyprávění funguje docela dobře. Určité mystérium lokace a prostředí rozhodně mají a touha zjistit více co, kde a jak se stalo, jak je to vše propojeno (nebo není), vás neopustí. Druhý díl s názvem Another Code: R – A Journey into Lost Memories plynule navazuje na první a vzhledem k událostem, které se přihodí, nechci o příběhu prozradit zhola nic. Snad jen to, že dvojce se dostalo možná ještě trochu více péče.

Rozmanité puzzly jsem si užil

Hlavní náplní je řešení hádanek. Ty jsou rozmanité a vyžadují například použití určitého předmětu nebo sesbírání několika objektů, abyste spustili spínač, doplnili chybějící artefakt apod. Samozřejmostí je hledání klíčů, řešení obrazových rébusů, hledání správné cesty, otáčení předmětů (využívá gyroskop Switche), enviromentální hádanky… je toho dost a ne vždy budete hned vědět, co dělat. Nápověda se najít dá, ale to nic nemění na tom, že se po vyřešení dostavil ten opojný pocit: „ha, a bez návodu“. Snad až na jeden moment, kdy po mě hra chtěla vykonat něco, co jsem do té chvíle nedělal, se dá na vše přijít. Pro lepší orientaci můžete využít například mapu nebo navigaci. Pomocí kruhu se šipkou v podstatě nemůžete bloudit.

Článek RECENZE: Another Core: Recollection – klasika přepracovaná od základu je super se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Může mít herní notebook v sobě něco jiného než dedikovanou grafiku od NVIDIA nebo AMD? Notebook Lenovo LOQ ukazuje, že to možné je, a ještě k tomu za velmi pěkné peníze.

 

S modelovou řadou LOQ od Lenova jsem se potkal poprvé. Nicméně v rámci rešerše nemohu nezmínit, že už loni tato série zaznamenala velmi kladná hodnocení, a to zejména díky vysokému výkonu za přívětivou cenovku. Zdá se, že i letos Lenovo sází na toto osvědčené kombo a přináší ještě o fous levnější verzi s grafickou kartel Intel Arc. Dokáže ale prorazit na herní scéně?

Lenovo LOQ nijak nezastírá, že patří mezi levnější herní notebooky. Neobsahují špičkovou výbavu ani blyštivé pozlátko. Vlastně musím říct, že na pohled vypadá velmi elegantně a nečekal bych, že je určen ke gamingu. Primárně by měl sloužit jako ideální poměr ceny a výkonu pro běžné hráče nebo uživatele, kteří chtějí začít hrát a hledají něco finančně dostupného a současně univerzálně použitelného.

Za málo peněz hodně muziky… a plastu

Když už jsem se zmínil o designu, pojďme to trochu rozvést. Na pohled působí opravdu hezky. Nepotrpím si na výstřelky, designové novinky a barevný kolotoč, takže po této stránce jsem byl spokojen. Současně ale nelze očekávat 100 % dílenské zpracování. Nejvíc je to poznat na touchpadu. Při první zmáčknutí plochy pro tlačítka to ucítíte, uslyšíte a taky uvidíte. Tam mám opravdu obavy z dlouhodobého používání. Ale budu také trochu shovívaví – při hraní touchpad opravdu nepoužívám, ale je potřeba to zmínit. Jinak se jedná o velmi důkladné provedení – od víka a tělo z tvrzeného plastu až po klávesnici.

Víko se pohodlně zvedá jednou rukou. Klávesy jsou příjemné na dotek a pohodlné při hraní i psaní. Potěší přítomnost numerické části. Zde jsou klávesy užší, ale při používání mě to zásadně neomezovalo. Líbila se mi také funkce ovládání podsvícení umístěna na Fn + mezerníku. Pohodlně jsem ji zapnul jednou rukou, což je mi mnohem příjemnější než přes Fn + tlačítko kdesi nahoře. Praktická dioda uprostřed signalizuje aktuální výkonnostní režim a pomocí integrované aplikace můžete parametry jednoduše sledovat a ladit. Solidní panty víka. Konektory na zadní straně. Takových detailů je více a kromě laciného touchpadu se mi vše zamlouvalo.

Nejlepší herní notebook ve své třídě?

Notebook je osazen procesorem Intel Core i5 dvanácté generace, který je doplněn 16GB RAM. O grafický výkon se stará především dedikovaná grafická karta Intel Arc Arc A530M. Notebook LOQ nabízí komfortní 15palcový displej s Full HD rozlišením. Ve spojení s obnovovací frekvencí se jedná o výbavu, která je určena pro běžné hráče nebo ne tak náročné uživatele. Není to tedy žádná darda, ale na standardní hraní her, multimédia, práci a multitasking to bohatě stačí.

Tajemství se skrývá v precizně sladěných komponentách, kterým po provozní stránce vyšší zátěž nedělá problém. To už se ovšem nedá říct o chlazení, respektive ventilátorech, které při vyšší zátěži uslyšíte. Pouze při základní práci, surfování po internetu nebo třeba sledování seriálu neuslyšíte nic. Vše doplňuje SSD jednotka a notebook Lenovo LOQ reaguje svižně při spouštění aplikací a celého systému. Po stránce chodu není žádný problém.

Co je naopak slaší, je ozvučení. Reproduktory mohou být pro někoho tiché a osobně mě mnohdy neuspokojily ani na plnou intenzitu. Pokud sedíte v malé místnosti a notebook máte přímo před sebou, je všechno v pohodě. Pokud ale notebook umístíte do větší vzdálenosti dvou nebo se díváte ležmo před spaním a slyšíte takříkajíc na jedno ucho, je výsledek o poznání horší. Nejde ani tak o poslech hudby, ale spíše mluvené slovo podcastů nebo sportovních přenosů. Optimálně se nejeví ani baterka. Při vypojení ze zásuvky ukazuje dobu provozu zhruba 2 hodiny. Při přehrávání multimédií mi přišlo, že je to déle, zhruba kolem 3 hodin, ale už tehdy kontrolka signalizovala úsporný režim baterie.

Grafika to táhne slušně

Kruciální otázkou zůstává dedikovaná grafická karta Intel Arc A530M. To je velmi zajímavá volba, která – jak se ukázalo – není vůbec špatným řešením pro středně náročný gaming ve Full HD. Z hlediska dostupného výkonu se řadí někam na úroveň grafické karty NVIDIA GeForce 3050, respektive ji lehce převyšuje. Což za tu prodejní cenu není vůbec špatné. S přehledem tak postačí na středně náročné hry při stabilní snímkové frekvenci 60 fps, u náročných titulů je dobré snížit detaily, ale pořád se jedná pohodlné a plynulé zážitky. V dalším řádu už je pak třeba vzít v potaz kompromisy po stránce razantnějšího snížení detailů a celkové kvality.

Článek TEST: Lenovo LOQ – herní notebook, který klame (nejen) tělem se nejdříve objevil na GAME PRESS.