V temných hlubinách vesmíru, ve kterých vás nikdo neslyší křičet, se zvrácené představy setkávají s nejjemnějšími lidskými obavami. Byly to doby, kdy režisérovi Ridleymu Scottovi chyběly peníze a senilní pohrdání scénáři, ale zato měl dostatek kreativity i odhodlání studovat každičký aspekt svého projektu. Rovněž to byly časy, kdy se nepoužívalo slovo "woke", a přesto se o mnoha tématech na filmovém plátně mluvilo otevřeněji. Nikdo však netušil, že temný příběh scenáristy Dana O'Bannona a biomechanický design umělce H. R. Gigera, na němž Ridley Scott postavil svůj legendární monument, se jednoho dne stanou tak důležitým a vlivným milníkem kinematografie. 

Režisér Fede Álvarez se dnes chlubí, že na odkaz prvního filmu z roku 1979 naváže svým novým titulem Vetřelec: Romulus. Původní snímek ovšem není jen obyčejným hororem o střetu člověka s mimozemským monstrem, ale svou komplexností a podtextem přesahuje hranice žánrů. Pojďme si tedy říct, čím je Vetřelec vlastně tak výjimečný, jak se stal odrazem své doby a co všechno byste měli vědět, než vyrazíte do kina. Hej a... spoilery!

Píše se rok 2122 a nákladní loď Nostromo společnosti Weyland-Yutani letí vesmírnou prázdnotou, zatímco její posádka odpočívá v kryogenním spánku. Náhle je však všech sedm členů probuzeno palubním počítačem zvaným Matka, protože zachytil nouzové volání. Signál přichází z povrchu neznámého planetoidu, a protože se domnívají, že jde o žádost o pomoc, Nostromo vyrazí na dané souřadnice. Po přistání se tříčlenná průzkumná hlídka setká s objektem nelidského původu, ztroskotaným vesmírným plavidlem, které je svým sureálným designem na míle vzdálené naší kultuře. Jedná se o takzvanou biomechanickou estetiku, slučující organickou anatomii s mechanickými prvky strojů. Kosti a klouby jsou nahrazeny písty a ozubenými koly, ale stále prolnuty svaly a šlachami. Toro ostatně dokládá i tělo mrtvého mimozemského pilota, které se zdá být doslova srostlé s mechanismem řídicí jednotky.

Sponzorom článku a videa je BontonFilm CZ a film Borderlands.

Do baru vojde expresívny robot, hlboko traumatizované dieťa, dospelý muž s disociačnou poruchou identity, žoviálny armádny veterán a temperamentná rusovláska. Nie, to nie je vtip, to je proste Borderlands.

Do kín mieri filmová adaptácia tejto veleúspešnej frančízy a trailery už stihli vyvolať rozmanité reakcie. Niet sa čomu diviť. Hoci by sa totiž mohlo zdať, že ide o jednorázový FPS looter-shooter plný zábavnej frenetickej akcie, tieto hry dokážu prekvapiť neobyčajnou hĺbkou i rozvetvenou fiktívnou históriou. Keďže obaja patríme k fanúšikom Borderlands, rozhodli sme sa podať vám tento masívny lore v kompaktnom balení (pretože povedzme si pravdu, veľa hráčov si celý dej aj tak veľmi dobre nepamätá). Pokiaľ ste však hry vôbec nehrali, povieme vám všetko, čo by ste mali vedieť než pôjdete do kina. 

Film od režiséra Eli Rotha sleduje sirénu Lilith, ktorú hrá Cate Blanchet. Tá sa vracia na planétu Pandora, aby našla zmiznutú dcéru zlosyna Atlasa. Pripoja sa k nej Jamie Lee Curtis v roli doktorky Tannis, Kevin Hart ako vojak Roland, Ariana Greenblatt stvárňujúca šialenú dievčinu obľubujúcu výbuchy Tiny Tinu a svojim hlasom privedie Jack Black k životu obľúbeného a otravného robota Clap Trapa. V českých a slovenských kinách sa film začne premietať 8. srpna, teda augusta, kam vás pozýva priamo distribútor BontonFilm. A pokiaľ by ste chceli vidieť trailer s českými titulkami, môžete tak učiniť na ich YouTube kanáli BontonFilmCZ. Teraz sa však po zuby ozbrojte, pretože vstupujeme na mimoriadne divoké miesto.

Proč chodí policisté ve dvou, kolik jich je potřeba na zašroubování žárovky a jak tito muži zákona zjistí, že v jezeře není voda? To jsou jen některé ze závažných otázek, které trápí veřejnost už po celé generace. Dědí se z otce na syna a vždy se najde někdo, kdo neví, co policisté dělají, když se zableskne. Odpověď vás nepřekvapí ani nepobaví, ale obvykle donutí k silnému úsměvu, protože jiskřičky v očích libovolného rodinného důchodce, který obligátní otázku položil, nechcete nechat vyhasnout. Jenomže pokud jste alespoň trochu jako já, začnete přehodnocovat pilíře populární kultury. Jediné, na co bychom se jako vyspělá civilizace měli ptát, je, proč si lidé po celém světě tak rádi a často utahují z policie. A protože analýza filmů je mou prací i koníčkem, ponořila jsem se do obrazu našich vnitrostátních bezpečnostních složek na velkém plátně. 

Každý, kdo viděl nebo četl nějaký titul, v němž vystupuje policie, tento příběh důvěrně zná. Postava nahlásí zločin, problém nebo obavu na policejní stanici a objeví se jeden z následujících scénářů. Policisté jsou po konzumaci koblih ospalí nebo nemohou najít tužku na veškeré papírování. Jindy na ně šéf zatlačí, aby přeci jen naplnili výkonnostní tabulky, a tak si zkrátí cestu zatčením nesprávné osoby, nezřídka přímo protagonisty. Když neúraduje lenost a obecná nekompetence, nastoupí daleko podvratnější síly. Policie bývá zkorumpovaná, pracuje pro kriminálníky a hází hrdinovi klacky pod nohy. Vystupuje jako kolektivní padouch a její příslušníci využívají svých znalostí a postavení, aby jim vše prošlo. K tomu se mohou přidat předsudky, dokonce systémový rasismus, který vyvrcholí policejní brutalitou. Všechny tyto motivy se nakonec nezřídka překrývají a lze je různě kombinovat. 

Slunce svítí a nabízí vitamín D pro zlepšení nálady. Venku chodí spoře odění lidé, skáčou do vody, aby se osvěžili a obecně prožili spoustu letních dobrodružství. Co si to vše dobrovolně zkazit?

Představuji Vám 5 svých oblíbených rogue-like her, u kterých strávíte vícero času, než by bylo vhodné anebo rozbijete ovladače a klávesnice – ale i přesto to bude stát za to.

A začneme z ostra – představuji vám neskutečnou hru, osobního krále rogue-like subžánru, který mi doslova sežral nespočet večerů i dní.

Pokud jste doteď o tzv. „bullet heaven“ neslyšeli, v krátkosti vysvětlím – ovládáte postavu tím, že s ní chodíte. A to je vše. Ne, dobrá, ona postava automaticky střílí po nepřátelích, kteří se rojí ze všech směrů mapy. Po jejich zabití z nich spadnou zkušenosti, pro které si musíte dojít, abyste zvýšili svou úroveň a získali nové automatické zbraně či schopnosti nebo stávající vylepšili. Pokud o tomto subžánru chcete vědět více, níže máte video, které jsme o něm udělali.

To jsem tomu moc nepřidal, co? Nenechte se ale oklamat, tahle hra po vydání strhla davy hráčů, kteří nevěděli, do čeho jdou, a najednou po pár večerech vypadali jako hlavní postava – bledí, oči podlité krví, jen ty dva dlouhé bílé tesáky chyběly.

Gray Zone Warfare vyšlo dříve, než jsme očekávali a my si přes dva týdny tento český skvost od studia Madfinger Games můžeme užívat. Mnozí hráči přirovnávají hru k Escape from Tarkov, jelikož se rovněž jedná o žánr, který se řadí mezi extraction střílečky. A těch není mnoho. I když se s nimi poslední dobou trhá pytel… Jiní hráči v Gray Zone Warfare vidí mechaniky přežívání podobné například DayZ. My se aktuálně podíváme na to, co Gray Zone Warfare dělá jinak a dokonce oproti podobným titulům lépe.

Na rozdíl od většiny extraction her má Gray Zone Warfare jednu konzistentní rozlehlou mapu, na které se může pohybovat až 48 hráčů. Na jeden server se může připojit 16 hráčů reprezentujících každou ze tří frakcí, které jsou: Lamang Recovery Initiative, Mithras Security Systems a Crimson Shield International. Z bezpečí základny vás vždy vyzvedne vrtulník, díky kterému se dostanete na důležité záchytné body na mapě.

Stejně tak to funguje i naopak, jakmile splníte misi nebo se prostě rozhodnete, že už máte pěší túry dost, zavoláte si z určitých bodů odvoz, který vás dostane zpět do bezpečí vaší základny. Ale dávejte pozor, protože tyto strategické body bývají mnohdy stejné pro všechny tři frakce a můžete tam narazit na typické campery, kteří čekají, až se jim odhalíte při cestě k vrtulníku nebo od něj. Právě to cestování vrtulníkem řadí hru mezi extraction tituly. Což znamená, že se někam dostavíte, vystřílíte, co můžete, posbíráte předměty do svých kapes a batohu a mizíte domů. Ale klidně se můžete rozhodnout ve městě jen tak přežívat, sbírat předměty a kazit ostatním frakcím plány, což je přidaná hodnota Gray Zone Warfare. A že nás to přežívání ve městě či přírodě baví, všechna ta zeleň okolo vypadá naprosto nádherně.

Jak zjistíte, že nastal pád civilizace? Velmi jednoduše, lidem chybí benzín, voda, jídlo, soudnost (jako hokejová maska na obličeji, ale kožené tanga) a především naděje na lepší časy. Zbídačené lidstvo má ovšem spoustu písku a absolutní nepříčetnosti. 

Epické spektakulární scény z filmu Mad Max: Fury Road jsou pro mnohé milovníky post-apo akčního žánru jako operní koncert. Přeskočme však nyní o několik let zpět, kdy Max - antihrdina s malou slovní zásobou a velkou palebnou silou - nebyl ještě vůbec šílený. Mnozí totiž považují Mad Max: Fury Road za reboot, ale to není tak úplně pravda. Pokud jste neviděli žádný z filmů původní trilogie George Millera, v tomto článku vám stručně shrnu děj, časovou osu i to, jak souvisí s dosud posledním Maxovým příběhem. 

Každý, kdo viděl první film ze ságy o Šíleném Maxovi, si musí říkat, že tohle je na míle vzdálené od zvrhlé divočiny s Tomem Hardym. Zprvu totiž vůbec nemělo jít o dystopickou budoucnost, ale o jakési "thrilleroidní" zamyšlení se nad ztrátou lidskosti. George Miller studoval medicínu a pak jako mladý medik na pohotovosti sledoval své zkušenější kolegy, jak během výkonu práce takříkajíc "otupěli" při pohledu na lidské utrpení. Ze svých často nepříjemných medicínských historek nakonec načerpal inspiraci, a když se na letní filmové škole seznámil s amatérským filmařem a pozdějším producentem Byronem Kennedym, osud ságy byl zpečetěn. První nástin zápletky však zahrnoval novináře, který cestuje na místa autonehod a postupně ztrácí empatii k brutálním kriminálním příběhům. Jeho cesta za hranice příčetnosti měla být zasazena do tehdejší současnosti - města Melbourne v roku 1979. Produkce narazila na finanční problémy, a jelikož peníze na natáčení v rušných ulicích centra centra nestačily, přesunuli se filmaři do opuštěných budov na předměstí. Právě zde se dramaticky utvářelo aj zasazení, k jehož pochopení je třeba znát kontext dané doby. 

Konečně ten Horizon: Forbidden West vyšel! Dobře, pro tentokrát žádné vtípky. Open-world RPG od Guerrilla Games s Aloy v čele vyšlo před dvěma roky na konzole PlayStation 4 a 5. Po pár letech jsem se tak konečně dočkal i já, zastánce PC Master Race, a to s kompletní verzí hry na počítače.

PC verze Horizon: Forbidden West totiž obsahuje jak základní hru, tak loňské rozšíření Burning Shores, které vyšlo už exkluzivně jen na PS5. Port na počítače má na svědomí studio Nixxes, které už pár let spadá přímo pod PlayStation. Nemusíte se tak bát, že by tedy nastala stejná situace jako třeba minulý rok u vydání The Last of Us: Part I, což naopak zpackali lidé z Iron Galaxy. Tenhle port jede krásně, ale k tomu se postupně dostaneme.

Je třeba začít těmi základy, které bychom od správné PC verze čekali. V první řadě je tomu podpora klávesnice a myši. Nebudu tajit, že jsem puritán, co by nechtěl na gamepad v životě sáhnout, kdyby nemusel. Právě u Horizonu to pro mě kvůli častému a preciznímu míření platí dvojnásob. Pokud chcete, PC verze hry samozřejmě gamepad stále podporuje. A to i DualSense se všemi jeho náležitostmi v podobě adaptivních spouští a haptické odezvy. Já si ale sedl k té klávesnici a myši.

Už zkraje jsem byl lehce nemile zaskočen tím, že rozložení několika kláves nepůsobí úplně nejpohodlněji. Kromě klasického WSAD musí levá ruka obsluhovat ještě Q pro léčení, E pro interakce, Y a X pro listování inventářem, R pro použití předmětu, F pro výběr zbraně, V pro focus a G pro těžké útoky. Za sebe mohu doporučit také namapování některých z tlačítek na myš. Navzdory tomu ale dává většina akcí smysl a možnost plynulého a přesného míření neskutečně zlepšuje můj pocit z hraní. Na ovladači s automatickým mířením totiž nikdy nemám tak silně uspokojivý pocit ze strefení správné součástky stroje. Sám jsem si také vypnul uskakování do strany pomocí dvojitého stisku směrových šipek, párkrát mne to totiž poslalo z útesu. Velmi zřídka jsem poté měl co se ovládání  týká problémy při řešení skákačkových pasáží v kotlích. Tam totiž občas Aloy odmítala skákat kam bylo třeba a musel jsem najít správný úhel kamery, aby můj zamýšlený skok šel správným směrem.

Na Kutnohorsku se přestalo těžit stříbro přibližně před tři sta lety, ale na klenotu z tohoto prostředí se pracuje dodnes. Studio Warhorse v čele s Danielem Vávrou a Martinem Klímou dnes večer představilo pokračování Kingdom Come: Deliverance. Z novinářského představení hry nám spadla čelist už od samotného začátku a prakticky není pochyb, že nám tady v Česku zase jednou vzniká hra se světovým potenciálem.

Než se podíváte na rozbor, doporučujeme vám článek věnující se oznámení hry.

Mnozí z nás se těšili na to, jak s Jindrou zasáhneme do běhu husitských válek a možná se i projdeme po čerstvě dostavěném Karlově mostě v historické Praze. Jestli to tak bude v chystaném díle ovšem ze zveřejněného traileru vůbec není jisté. Ačkoliv Jindra na první pohled vypadá starší než dříve, vracíme se přímo do roku 1403 a naše kroky nesměřují nikam jinam než do Českého ráje a následně do Kutné Hory.

Právě ta se stane jednou z lokací, kde bude Jindřichův příběh pokračovat. Znalci prvního dílu mohou namítnout, že jsme společně s mladým Ptáčkem byli posláni na hrad Trosky za Otou IV. zvaným Mladý Bergov. A mají pravdu! Z traileru se však dozvídáme, že namísto jedné velké mapy budeme řešit problémy napříč celým královstvím, což znamená více lokací. Není však důvod se obávat, že bychom od druhého dílu měli dostat méně než dříve, jelikož celková velikost herní mapy má být dvojnásobná.

Zatím se můžeme pouze domnívat, jestli bude v tomto výčtu zahrnuta i již existující Sázava. Do Kutné Hory je to od ní totiž třicet kilometrů a do Českého ráje dalších osmdesát. Předpokládáme tedy, že ve hře bude existovat forma vzdáleného cestování s možným plynutím nejen hodin, ale rovnou i dní. Doufáme, že se do navštívených lokací budeme moci i vracet.

Stále však není jisté, jak to bude s tou Prahou. Navzdory tomu, že hrané scény z představení byly z poloviny natáčeny v Praze, tak v záběrech ze hry jsme naši matku měst bohužel neviděli. Zato jsme si v posledních dnech mohli na sociálních sítích Warhorse všimnout chrliče, tedy děsivého prvku gotických staveb, které slouží jako středověký okap.

Používaný byl na většině tehdejších budov a nemůžeme tak s jistotou posoudit, jestli byly záběry pořízené v Kutné Hoře, nebo v hráči vyhlížené Praze. V té se toho totiž v dané době odehrálo hodně. Nejen, že se v roce 1402 dostavěl Karlův most, ale na pražské univerzitě působil a šířil své učení samotný Jan Hus. Toho rok poté tamní němečtí profesoři označili za kacíře, což mělo za následek formování známého Dekretu kutnohorského, který s šestiletou odchylkou spojuje jak Prahu, tak i Kutnou Horu.

A co dělal v té době Jan Žižka? Ještě pravděpodobně loupil se skupinou lapků jakéhosi Matěje, na svět koukal oběma očima a do významných událostí nezasahoval.