Pokračování hry Beyond Good & Evil se chystá už od roku 2008, kdy se o tomto projektu poprvé zmínil Ubisoft. Poté se ale po hře slehla zem. Tak to bylo až do roku 2017, kdy se hra ukázala v Los Angeles na E3 i o rok později. Tehdy jsme ale ještě netušili to, jak dlouhé čekání to bude, a že se ještě před vydáním dočkáme remasteru původní hry. Oťukává si tak francouzské studio herní komunitu, aby zjistilo, zda má pokračování vůbec smysl?

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Beyond Good & Evil se odehrává v roce 2435 na moderní planetě Hillys. Náš příběh začíná právě v momentě, kdy je planetka pod těžkým útokem mimozemšťanů DomZ, kteří se snaží místní obyvatele zotročit či přeměnit na energii. Zde také přichází na scénu hlavní postava hry. Jade je mladá sympatická novinářka, která se společně se svým strýčkem Pey’jem stará o sirotčinec.

Oběma si v den útoku obrátí život vzhůru nohama, stejně jako mně, když jsem se ke mě tehdejší novinka od Ubisoftu dostala. Ne, to už trochu přeháním, ale pravdou je, že jsem byl jeden z těch hráčů, kteří si hru na PlayStation 2 užívali plnými doušky. Tehdy mě ještě nezajímala čísla prodejů a neměl jsem tak ani ponětí, jak moc velký průšvih to pro francouzského velikána byl.

Je to už 15 let od chvíle, kdy bylo oznámeno pokračování příběhu Jade a jejího strýčka a upřímně, i mě to čekání už unavuje. Vydání remasteru prvního dílu jsem tak přivítal s nadšením, jako bych zapomněl na řadu frustrujících prvků, kterými původní hra oplývala. Od remasterů, remaků a dalších předělávek ovšem čekáte, že dobové nedodělky zmizí a vše poběží bez sebemenších chybiček. Ne?

Již ve své době působil svět Beyond Good & Evil, tedy planeta Hillys a další prostředí, příjemným a originálním dojmem. To byl dost možná jeden z hlavních faktorů, který mě ke hře přikoval. I z dnešního pohledu si myslím, že hra nikoho neurazí jak po designové stránce, tak ani po té grafické. Nějaký zub času samozřejmě vidět jde, ale vše působí tak nějak nevinně, až roztomile. Co tak milého ale není je systém ovládání. Ten nebyl příliš komfortní ani v roce 2013 a ani v letošním remasteru, který oslavuje 20. narozeniny originálu se s tím vývojáři příliš nepopasovali. Systém je trochu svižnější, některé funkce jsou přemapované, ale jádro ovládání působí stále příliš komplikovaně a neintuitivně.

Kromě ovládání se pozornosti vývojářů dočkaly i další faktory, které mohou zpříjemnit hru novým hráčům. Kromě klasiky v podobě vylepšených textur jsme se dočkali dalších a podstatně důležitějších novinek. Zmínit musím automatické ukládání hry či možnost přeskakovat videa. Spíše bych ale ocenil zrychlení celého systému hry. Například takové vytahování foťáku a práce s ním je velmi zdlouhavá. A když si představíte, že jedním z vašich hlavních úkolů je vyfotit všechny živočišné druhy…

Pokud jste hru ještě nehráli, ale přemýšlíte nad tím, měli byste také vědět, že co do obtížnosti se jedná o vskutku oldschool záležitost. Tady vás nikdo nepovede za ručičku, nečekejte ani žádné ukazatele na mapě či dokonce masivní šipku uprostřed obrazovky ukazující správný směr. Budete bloudit, budete nadávat a vztekat se nad obtížnými hádankami. I to je ale součástí kouzla Beyond Good & Evil.

Ačkoliv měla tehdy hra nepříliš slavné prodeje, tak v očích některých věkem zkušenějších hráčů má status nedotknutelnosti. Nejen pro ně si vývojáři připravili bonusovou nabídku, která je přístupná hned po stažení hry, a to v kompletní podobě. Pokud si tak chcete dát svou denní dávku nostalgie, není potřeba hru dohrávat. Všechna videa, screenshoty, artworky a další umělecko-vývojářské poklady tu jsou všechny pohromadě. Bonusy se navíc netýkají jen původní hry, ale o svou lásku k IP se podělili i vývojáři letošního remasteru.

Beyond Good & Evil je bezesporu nedoceněným titulem, který letos dostává další šanci prorazit do hráčských srdcí. Jádro hry v podobě skvěle napsaných postav, nápaditého světa a originálním příběhem se trochu trápí s ovládáním a několika přežitými mechanikami. Obecně mi remastery moc po chuti nejsou a často raději sáhnu po originální verzi, ale Beyond Good & Evil 20th Anniversary Edition je jiný případ a moc mu fandím, aby se mu dařilo lépe, než jeho předchůdci. 

Vývojáři: Ubisoft

Vydavatelství: Ubisoft

Datum vydání: 25.6. 2024

Platformy: PC, PlayStation, Xbox, Nintendo Switch

Článek RECENZE: Beyond Good & Evil – 20th Anniversary Edition se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Pokaždé, když se mi do rukou dostane hardware od nějaké pro mě do té doby neznámé značky, je to speciální událost. Tentokrát mi na stole přistála sluchátka Toron 531 od společnosti GENESIS. Podle údajů na obale očekávám standardní headset, který se nesnaží nijak extrémně vyčnívat z řady. Jak to ale s novým Toronem je a čím se snaží vyniknout?

Toron 351 je herní headset se zajímavým designem a konstrukcí, který rozšiřuje nabídku společnosti GENESIS mířenou na hráče. Na první dobrou nás zaujala velmi nízká váha, a to celých 240g. Tato skutečnost je zapříčiněna především tím, že námi dnes testovaný model není bezdrátový, nýbrž je jej potřeba připojovat pomocí 3,5mm Jacku.

Než se pustíme do samotného podání zvuku a „výkonu“ sluchátek, podíváme se na konstrukci sluchátek, která je zajímavější, než by se mohlo zdát. Headset je vybaven pohodlnými textilními náušníky s paměťovou pěnou, která se přizpůsobuje tvaru hlavy. Součástí balení je ještě druhý typ náušníků, tzv. hybridní, které jsou kombinací textilu a kůže. V těchto letních měsících jsem volil základní a defaultně namontovaný typ, pod kterým vám pokožka lépe dýchá. Náušníky, které jsem zmínil jako druhé, jsou pak lepší v tlumení okolního zvuku.

Nejsem audiofil, který by vám zde dokázal popsat stabilitu frekvencí při podávání nižších a vyšších tonů a tak vám to řeknu jednodušeji. Za dobu testování mi podání zvuku od Toron 531 přišlo s ohledem na cenovku více než férové a já si užíval hraní, Netflix i hudbu s maximální hlasitostí, což zmiňuji také v závěru recenze.

Toron 531 je vyveden v nenápadném, ale oku příjemném designu. Všemožné RGB podsvícení je zde nahrazeno kvalitní kovovou konstrukcí a zmiňovanou nízkou váhou. Na první pohled tak osloví spíše umírněnější hráče a hráčky. Co dále dnes testovaná sluchátka nabízí?

Nové Torony mají odnímatelný kondenzátorový mikrofon s frekvenčním rozsahem 100 – 10kHz. Zde jsem narazil na první menší problém. Sluchátka jsem testoval převážně na PlayStation 5, které jak je známo k jiným než Sony headsetům nepříliš nakloněné. Problém byl takový, že při vyšší hlasitosti ve sluchátkách slyšeli spoluhráči silnou ozvěnu. To se mi podařilo spravit až po několika dnech štelování balancu hlasitosti společně se samotným mikrofonem, kterým lze pohybovat díky flexibilnímu ramenu. Nakonec se vše stabilizovalo a nadále nás tyto problémy netrápily.

Další součástí těla, která mi mnohdy dělala problémy, je kabel. Ten má nylonový potah, což je jedna z hlavních příčin neustálého zamotávání. Úpravu kabelu jsem musel provádět několikrát denně, a to i takového flegmatika jako já dokáže rozpálit do běla. Co ale na kabelu musím pochválit je přítomnost ovladače hlasitosti. Ono šikovné kolečko má pak společnost v podobě tlačítka pro vypínání mikrofonu. Zmínit musím i skutečnost, že kabel je kompletně odnímatelný a vy si jej tak v případě potřeby můžete prohodit za kterýkoliv jiný.

Sluchátka dostala do vínku 50mm měniče, které jsou schopni nabídnout frekvence od 20 do 20 000 Hz. Obecně se můžete těšit na vyvážený zvuk, ve které vás nebude trápit přebytek bass. Díky dynamickému stereu není problém nejen hraní, kde slyšíte kroky správně a přesně, ale ostudu sluchátka neudělají ani u sledování filmů či poslechu hudby. Samozřejmě musíte mít na paměti cenu sluchátek a štelovat podle ní svá očekávání. Cena Toron 531 se standardně pohybuje těšně pod hranicí 1000 Kč. 

Článek TEST: Genesis TORON 531 – Kovové překvapení lehké jako pírko se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Legendární System Shock od studia LookingGlass je bylo jedním z mých herních restů, za které jsem se styděl. Hra, která před 30 lety položila základy dalším kultovním titulům jako série BioShock či DeusEx, se před rokem dočkala remasterované verze na PC. Letos se vylepšená verze dostává i na konzole PlayStation a já obrán o jakékoliv výmluvy jsem neměl na výběr a vydal se zjistit, kdo že je ta Shodan a proč tak touží po naší smrti.

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Ještě než jsem se ale do hraní pustil, musel jsem si udělat menší průzkum, abych si trochu připomenul do čeho jdu. A dobře jsem udělal. I díky tomu jsem hned viděl ty nejmarkantnější rozdíly mezi verzí z roku 1994 a tou aktuální. U všemožných remasterů či remaků značnou část hráčů samozřejmě nejvíce zajímá to, jak hra vypadá. Vývojáři se v nové verzi vydali cestou, která sice vylepšuje veškeré textury a nahání frame-rate do výšin, ale přitom zachovává stylizaci hry, na které tolik hráčů vyrostlo. Všimnout si toho můžete již v úvodu hry, kdy se hlavní postava snaží hacknout sít TriOptimum.

Jako hráč, kterého původní hra zcela minula, jsem byl na začátku slušně řečeno zmaten. Kolegové a kamarádi mě varovali, že se jedná o velmi náročnou hru, ale s ohledem na odehraná léta jsem jejich varovaní nebral příliš v potaz. První momenty na orbitální stanici Citadela tak byly nervózní a zbrklé. Nedělal mi problém soubojový systém a s prvními nepřáteli jsem si poradil bez problémů. Trable mi ovšem dělali první rébusy a především orientace na lodi. Můj průzkum a snahu se ve hře zorientovat potají sledovala Shodan pomocí všudypřítomných kamer, což nejenže pomáhalo stupňovat mou nervozitu, ale budovalo to i creepy atmosféru, kterou jsem docenil až o několik hodin později.

Hratelnost je obecně jedním z nejdůležitějších aspektů videoher a tak mě zajímalo, jak se hra popasuje s dnešními standardy. Dlužno uznat, že převedení hratelnosti se vývojářům povedlo a třeba takový pohyb či míření nepůsobí ani zdaleka kostrbatě. Větší problém jsem měl ale s pohybem v inventáři. Hra vám totiž nic nevysvětlí a neprozradí ani to, co dělají různá tlačítka. Několikrát se mi tak na začátku hry stalo, že jsem si inventář nechtěně vymazal. Zatímco melee souboje mě příliš neoslovily, tak střelba je v System Shocku skvělým retro zážitkem, a to myslím upřímně. Střelba a řešení rébusů mě na celé hře totiž bavili nejvíce.

Zpět ale ke grafické stránce hry. Ta už z podstaty remaku prošla výraznou proměnou a k vidění jsou pochopitelně vylepšené textury, nasvícení scén, stínování a v neposlední řadě také vyšší rozlišení. To vše a mnohem více přispívá k atmosféře, která na Citadele vládne. Vše je atmosférické a místy dokonce klaustrofobické. Za každým rohem na vás číhá nebezpečí a onen pocit napětí je společně s grafikou dalším faktorem, kterým si hra získá nové hráče a udrží pozornost navrátilců.

System Shock ale není jen o strachu o vlastní život, ale také o příběhové kampani, jejíž hlavní záporák byla ve své době neskutečně originální postava. Hra je plná dialogů, které je radno pozorně poslouchat a číst. Váš „vztah“ se Shodan se totiž neustále vyvíjí a je tak potřeba mít se na pozoru. Shodan vám bude hraní často znepříjemňovat a psychologickým nátlakem vás terorizovat, takže jsem si užíval každý okamžik, kdy mi její mrazivý hlas nezněl v uších.

Celkově pro mě byla hra vítaným zážitkem. Největší překážkou na cestě k novým hráčům a širší veřejnosti může být zmiňovaná obtížnost. Pokud se do System Shocku pustíte, tak po vás bude hra vyžadovat neustále soustředění a slušnou dávku trpělivosti. Problémová může být především orientace na vesmírné stanici, u čehož jsem nejednou upouštěl páru pomocí sprostých slov. Ano, co se týče obtížnosti tak je System Shock old-school gamesou, která umí být frustrující a i pro zkušené hráče je bezesporu výzvou.

System Shock je intenzivní zážitek a vývojářům se v tomto remaku podařilo extrahovat to nejlepší z původní verze a s citem to navléci do modernějšího hávu. Hra si ponechala svou stylizaci, atmosféru a převzala i nemilosrdné zacházení s hráčem. Abyste Shodan zabránili k Zemi vystřelit smrtící paprsek, tak se budete muset hodně ohánět, a taky si dávat pozor, abyste ten paprsek nespustili vy sami… 

Vývojáři: Nightdive Studios

Vydavatelství: Prime Matter

Datum vydání: 21.5.2024

Česká lokalizace: Ne

Článek RECENZE: System Shock (PS5) – Shodan vás již očekává se nejdříve objevil na GAME PRESS.

O tomto víkendu se v Ratajích nad Sázavou konal již druhý sraz hráčů a fanoušků hry Kingdom Come Deliverance. Bohatý doprovodný program obohatili svou přítomností známé osobnosti i zástupci studia Warhorse.

Návštěvníci se 15. června mohli zapojit do turnaje v lukostřelbě, kostkách a k vidění byla i rozšířená výstava KCD. Zkušení průvodci pak ty odvážnější z nás vzali do sklepení a na půdu zámku, tedy prostorů, které jsou standardně veřejnosti nedostupné.

@gamepress.cz

Tobi, PR Manger of @WarhorseStudios showing how to use a new weapon from Kingdom Come Deliverance II. #kingdomcome #kingdomcomedeliverance

♬ original sound – Gamepress.cz

Kromě zážitku si fanoušci mohli odnést mimo jiné i podepsané fotografie Michaela Pitthana, který ve hře ztvárnil Racka Kobylu a Jima Highe, kterého můžete znát jako Kuna z rozšíření Band of Bastards. Plácnout jste si mohli i komunitním manažerem Chrissem, který svým zvučným hlasem upozorňoval na důležité momenty události. Celý sraz svou přítomností obohatil i charismatický Tobias Stolz-Zwilling, ze kterého jsme se snažili dostat nějaké žhavé novinky o oznámeném pokračování. Kromě jiného si Tobi vystřelil i z píštali, husitské palné zbraně, která bude k dispozici v KCD2.

Sir Doenny, který měl většinu eventu na starosti zařídil také všemožné soutěže a give-away. Zde je nutno smeknout klobouk za bezchybné pořadatelství. Úvodní průvod, soutěže, lukostřelba, kostky, jízda na koních, středověké souboje, občerstvení, házení sekerou, výstava a mnoho dalšího… Pořadatelé tak nasadili vysokou laťku pro Královské stříbření Kutné Hory, které se koná již příští víkend. Královské město se zahalí do středověkého hávu a chybět nebudou ani Warhorse, kteří vám nejenže natočí pivo, ale mají pro vás i jedno nemalé překvapení.

Komunitní akce, která se odehrála v Ratajích, byla ve skutečnosti magickou záležitostí… a to i přesto, že Kingdom Come: Deliverance v sobě žádnou magii nemá, snad jen kromě té lásky a oddanosti našich fanoušků, kteří jsou neodmyslitelnou součástí Warhorse a KCD. Bylo vážně pěkné vidět znovu naše fanoušky naživo a už teď se moc těším na další akce. 

Tobias Stolz-Zwilling,

PR Manager Warhorse Studios

O krátké vyjádření jsme požádali i jednoho z hlavních strůjců celé akce, Sira Doennyho. Vše se ale nakonec trochu vymklo kontrole a my vám tak přinášíme krátký rozhovor:

Doenny, akce je za námi. Co tě na letošním ročníku nejvíce překvapilo a v čem si myslíš, že se sraz nejvíce posunul kupředu?

Překvapilo mě všechno! Minulý rok jsme měli přednášky, výstavu a kostky a největší výzva byla akci zaplnit. Obě tyto akce spojuje, že jsou vytvořený s velmi minimálním rozpočtem a drtivá část podpory pochází od dárců, partnerů a fanoušků. Letos to bylo koncipováno úplně jinak. Na začátku jsme chtěli jen kostky a lukostřelbu. Jenomže to by bylo strašně málo, vzhledem k zájmu, a tak jsem musel vymyslet, jak to rozložit v prostoru, čase a nabídnout toho mnohem více, aby se nikdo necítil zklamán. Mysleli jsme i na děti hráčů. Takže akce musela být větší, rozlehlejší, aby lidé zůstali co nejdéle, potkali se s ostatními fanoušky a společně se bavili, ale hlavně jiná, něčím nová.

video: Michal Smrž

Výzva tedy bylo vymyslet, aby návštěvníci měli stále co dělat, aby měli pořád možnost nějakého programu. V jeden moment si mohli vybrat min. z 5 možností: lukostřelba, jízda na koních, podpisová akce, prohlídka výstavy, návštěva Pirkštejna a při zahájení kostek opět: přednáška o lucích, kuších, palných zbraních, kostky, vojenský tábor, prohlídky. Navíc si každý mohl odnést z prohlídky groš na památku. To ale bohužel řada lidí nevyužila, protože jsou zvyklí v muzeu exponáty nechávat. Vzpomenout musím i to, že zde bylo hodně cizinců a průvodci mluvili jen česky. A to stále nebylo vše, aktivit tam bylo mnohem více. Třeba si dát guláš přímo z kotlíku či vyzkoušet zbroj.

Největší „game changer“ bylo, kdy se mi úplnou náhodou podařilo získat koně. To mi otevřelo úplně jiné možnosti, takže na poslední chvíli, cca 3 týdny před zahájením, přibyl průvod, projížďky, focení. Tím se program ze začátku v 13hod posunul na 11:30h. Obecně, program se ladil do poslední chvíle, ještě týden předtím jsem stále doplňoval nějaké věci, psal jsem skript pro herce, instruoval vojáky co kdy dělat jak. Pořád mě napadaly nové lepší a lepší věci, který celou událost povznesou na další úroveň. I tak se všichni dokázali skvěle připravit, přizpůsobit a dopadlo to báječně! A vše samozřejmě mělo nějakou referenci na hru KCD. No a poslední výzva bylo pro ty všechny účinkující zajistit jídlo a potom v den D akci organizovat, a k tomu ještě vystupovat, to bylo hodně náročné. Na meet & greet s komunitou tak zbyl čas až po 8 večer v táboře.

Kdyby jsi měl vybrat něco, co mělo největší dopad pro tebe osobně, co by to bylo?

Průvod, účast Michaela a Jima (Michael Pitthan a Jim High, pozn. redakce) a prostě všichni, co účinkovali. Na těch lidech je vidět, že hru a českou historii milují, že se chtějí potkávat a prožívat to nadšení společně. A jak jsem říkal několikrát, neznám hru, která by tolik sbližovala lidi, jako je KCD. Některé komunity umí být dosti toxické. Dále mě potěšilo, jak to všechno skvěle fungovalo. Chtěli jsme, aby se všichni návštěvníci rozprostřeli přes celé Rataje, to se myslím povedlo a každý měl stále spoustu možností, co dělat. A vzhledem k tomu, že řada měla kostým, opravdu jsme na den oživili Rataje z 15. století.

(zdroj: @DanielaGphoto)

U KCD komunity ještě zůstaneme. Měl si čas se s někým poznat? A jaká byla celková návštěvnost akce?

Komunitu už jsem popsal výše, ale stojí zmínit, že to opravdu byla světová akce. Nejdále jsme měli účastníka z Japonska a z Kanady, a to se muselo řádně ocenit tzn. při vyhlašování dostali ceny, které poskytlo studio Warhorse. Návštěvnost se stále ještě vyhodnocuje. Bylo i dosti obav, jak se to vše zvládne. Prohlídku absolvovalo téměř 300 lidí a bylo by jich i více, kdyby mohli čekat na volné okno. Účast návštěvníků mohla být někde mezi 400-500 +-, kteří se ten den pohybovali v Ratajích. Konkrétní číslo nemáme, neboť do prostor byl vstup zdarma. Celkově ale návštěvníci i prodejci/účastníci byly velmi spokojeni.

Musíme uznat, že tento event se oproti minulému roku masivně rozrostl. Jak to vidíš do budoucna i co se týče nové hry?

Budoucnost je stále otevřená. Podle mě nyní tuto událost všichni nějakým způsobem vyhodnocují a uvidíme, jak to vše dopadne. Navíc letos vychází KCDII s lokací Kutná Hora a fokus se zaměří více tam či do jiných lokací z pokračování. Kutná Hora ale už má svoje stříbření a Rataje nic podobného nemají a s ohledem na to, s jakým rozpočtem obec hospodaří, se zde udělá více dobra. Nicméně Rataje mají své kouzlo, dají se velmi jednoduše identifikovat se hrou, krajina, prostředí, ulice. V Kutná Hoře to bude díky své velikosti jiné. A už to byl vlastně 2. ročník a lidé už nyní i během akce volali po třetím. Takže, nechme se překvapit. Ale musím se přiznat, že už hrubý koncept v hlavě mám a pokud se to někdy zrealizuje, bude to opět „nářez“.

úvodní fotografie: Petra Kachlíková @ppeter_gee

Článek Jak dopadl sraz fanoušků Kingdom Come v Ratajích nad Sázavou? se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Nejočekávanější česká hra letošního roku vstoupila do stavu GOLD. Neznamená to nic jiného než to, že hra je hotová a započala výroba fyzických kopií. Vývojáři se ale nudit nebudou a již pilně pracují na opravách a Day1 updatu.

S touto radostnou informací přišel Tobias Stolz-Zwilling, PR Manager studia Warhorse v rozhovoru s Roxy Clark z kanálu ASexyBiscuit.

Kromě oprav a lovení bugů se studio do vydání zaměří také na chod samotné hry tak, aby bylo v den vydání vše co nejvíce vyladěné a odzkoušené. Naše redakce se a začátku měsíce účastnila vývojářské konference Game Access, kde vystupoval i Martin Klíma. Ten se mimo jiné nechal slyšet, že KCD II poběží na konzolích PlayStation 5 ve 4K při 30 snímcích za vteřinu. Tato informace úplně nenadchla komunitu konzolistů a ukáže jen čas, zda se s touto situací podaří něco udělat.

Kingdom Come Deliverance II bude obsahovat více jak 1,7 miliónu slov a voice-over postav narostl na celých 240 hodin – tedy více jak dvojnásobek oproti prvnímu dílu. Studio také využilo Summer Game Festu a zveřejnilo nový trailer. Ten ukazuje poměrně hodně z bojů v akčním RPG z pohledu první osoby s otevřeným světem a ukazuje Henryho, jak si to rozdává s nepřáteli v soubojích jeden na jednoho, shazuje na ně kameny z výšky, sráží žebříky z říms, bojuje na koni, používá luk a šípy a další. Ukázána je také spousta významnějších postav hry a detaily příběhu. Na trailer se podívejte níže.

Již tento víkend se koná v Ratajích nad Sázavou komunitní sraz s bohatým programem. Turnaj v lukostřelbě či kostkách obohatí svou přítomností i zastupitelé Warhorse, a to včetně již zmiňovaného Tobiho.

Skutečnost, že je hra ve stavu GOLD by mohla také znamenat brzké oznámení přesného data vydání. Na to si ale budeme muset počkat. Je také dost možné, že se této informace dočkáme až na německém Gamescomu, kde Warhorse plánují „velké věci“.

Kingdom Come Deliverance II je ve vývoji pro PC a konzole Xbox Series a PlayStation 5.

Článek Kingdom Come: Deliverance II je ve stavu GOLD se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Pokročilejší uživatelé VR headsetů již jistě tuší, k čemu se takové Link kabely mohou hodit. Kvalita hraní PCVR titulů je přímo úměrná kvalitě propojovacího kabelu a není tak divu, že je na trhu po těchto produktech velká poptávka, a to především z herní komunity.

V minulém testu produktů od společnosti KIWI Design jsme se podívali na SPC Strap s výkonnou baterií pro Quest 2 a 3 a vertikální RGB stojánek s podporou single-point-charging technologie. Dnes se podíváme na neméně důležité součásti domácího VR ekosystému. K dispozici máme dva druhy propojovacích kabelů.

Oba modely měří úctyhodných 5 metrů a na první pohled je vcelku komplikované je od sebe rozeznat. Rozdíly jsou v nich ale markantní a i jejich správné použití se liší. V segmentu VR Link kabelů nejde jen o design, přenosovou rychlost, ale v neposlední řadě také o odolnost.

Link Cable 16FT  (kompatibilní s Questy a Pico 4)                                                                                                                                 6/10

Jako prvnímu se podíváme na zoubek propojovacímu kabelu, který je z dnešní dvojce ten levnější. Výrobce slibuje kompatibilitu s Meta Quest 1, 2, 3 a novým modelem od značky Pico. USB-A na USB-C slouží k jednoduchému propojení VR headsetu s vaším počítačem, díky čemuž si můžete užít PCVR hry snadno a rychle. KIWI Design ale varují, že tento typ kabelu není vhodný pro nabíjení, má však jiné přednosti.

Díky USB 3.0 se přenosová rychlost pohybuje od 2.5 až do 3.2Gbps přičemž tyto hodnoty závisí na výkonu vašeho PC. Zmiňovat hraní VR her a být přitom připojený k PC je věc, která má své výhody i nevýhody. Pokud jste si koupili Meta Quest i právě díky absenci kabelů a nutnosti je používat, tak vás možná tato možnost ani neláká. Quest ale po připojení k PC může nabídnout mnohem ostřejší obraz. Před Questem 3 jsem používal PS VR a vždy jsem měl neustále obavy o kabel, který se neustále někde motal a já na něj šlapal nebo za něj nechtěně tahal a není tak divu, že jsem musel headset poslat na reklamaci právě kvůli kabelu…

KIWI Design ve svém popisu produktu tvrdí, že byl kabel testován 5000x a při standardním používání by měl uživatelům vydržet až 6 let. Z logiky věci je jasné, že tuto skutečnost nejsem schopen otestovat. Na jednu stranu si neumím představit, že nám dnešní přenosové rychlosti budou za nějakých 6 let stačit, ale na druhou stranu mě tuhost a kvalita zpracování kabelu relativně uklidňovala. Na mysli mám především pružné koncovky, které se sice zprvu nezdály moc elastické, ale po pár dnech používání se rozhýbaly a nemůžu si je vynachválit.

Samozřejmostí je koncovka USB-C vytvořena do tvaru L tak, aby vše zapadalo nejen do dnešních VR standardů, ale především aby vše sedělo do ekosystému výrobků KIWI Design. Ačkoliv se jedná o prémiový kabel, který toho umí více, než se na první pohled může zdát, tak jej vozím jen v cestovním VR kufříku. Onu zodpovědnost propojovat můj Quest 3 s PC si totiž zasloužil druhý kabel, který nám Kiwi poskytnuli.

Link Cable 16FT s kabelovou sponkou                                                                                                                                                  9/10

Oproti kabelu, se kterým jsem vás seznámil výše, zde najdeme několik málo rozdílů. Jedním z těch méně nápadných, o to ale zásadnějších je kompatibilita. V popisu produktu zde nenajdeme jen klasické Meta Questy a Pico 4, ale navíc i Meta Quest Pro. To na první pohled výraznější změnou je obsah balení. V něm totiž nalezneme dvě kabelové sponky. Jedna z nich slouží k lepšímu vedení kabelu do napájecího portu headsetu a je tak opatřen páskem se suchým zipem. Díky tomuto mechanismu byste měli býti schopno jej připevnit na téměř jakýkoliv popruh třetích stran. (všechny popruhy od KIWI Design je mají v základním balení)

Druhou sponku pak pomocí 3M lepky připevníte přímo na váš stolní počítač. Kabel je tak chráněn na obou stranách a v kombinaci s jeho odolností (pocínovaný plášť) a flexibilitou by vám ve hraní divokých stříleček či jiných akčních titulů nemělo nic bránit.

Pojďme ale zpět k tvrdým faktům a datům. Maximální přenosová rychlost tohoto Link kabelu je úctyhodných 5Gbps. Oproti výše testovanému jmenovci je tento model vhodný i pro nabíjení a zvládne skousnout napětí až 3A a vy se tak nemusíte strachovat o stav baterie headsetu. KIWI Design na svých stránkách upozorňuje, že byste si před zakoupením měli zkontrolovat, zda tento kabel podporuje vámi používanou grafickou kartu.

Na závěr bych měl také zmínit samotnou délku. Testované kabely měřili oba celých 5 metrů, ale vybrat si můžete ze dvou délek. Musím ale zmínit, že délka 5 metrů byla zcela vyhovující pouze v případě kabelu, kterému jsme se věnovali jako druhému. A to díky jeho měkkosti a ohebnosti. První recenzovaný kabel naopak působil pevněji, ale hůře se s ním operovalo a v jeho případě by mi nevadila délka kratší.

Upřímně si nejsem zcela jistý, jak velký je na trhu hlad po tomto typů kabelů, ale platí zde stejná formule, jako u drtivé většiny VR příslušenství. Oba dnes testované kabely mají kvalitativně navrch oproti originálnímu Link kabelu od Oculusu, potažmo Mety. Stejně jako u popruhů na hlavu je i zde ten rozdíl vcelku markantní a pokud patříte do cílové skupiny a podobný kabel potřebuje, tak s těmito dvěma určitě nešlápnete vedle. Odolnost, přenosová rychlost a flexibilita jsou těmi hlavními selling-pointy a také hlavními body, ve kterých mají náskok před konkurencí v podobě Mety.

Test SPC strapu s baterií a RGB vertikálního stojánku od KIWI Design si můžete připomenou níže.

TEST: KIWI Design RGB Nabíjecí stanice a SPC Battery Strap pro Meta Quest 3

Článek TEST: KIWI Design Link kabely (5m) pro připojení VR headsetů k PC se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Již potřetí se brněnské výstaviště zbarví do motivů českého Comic-Conu a otevře své brány všem fanouškům sci-fi a fantasy. Na své si přijdou dospělí, náctiletí i ti nejmenší nadšenci. První oznámený host potěší spíše ty starší z nás, a to především fandy seriálu Star Trek.

Největší svátek popkultury se v Brně koná od 2. do 3. listopadu a těšit se můžeme na přehršel filmů, seriálů, videoher, deskovek, komiksů, knih a v neposlední řadě také Cosplay. Jedním z letošních tahounů je herecká hvězda John de Lancie, který se zhostil role Q v legendární sérii Star Trek.

„Oproti jarní akci v Praze je Comic-Con Junior o něco více zaměřený na děti a náctileté. Nicméně i dospělí si určitě přijdou na své. Snažíme se akci koncipovat tak, aby ji mohly navštívit celé rodiny a každý se zabavil trochu jinak. Dospělí mohou zajít na zajímavé besedy s herci nebo třeba obejít zábavné výstavy a vyzkoušet si technologické novinky. Děti se jistě zabaví v deskoherně, ve videoherně a na mnoha speciálních workshopech. Program obsahuje víc aktivit, kdy je možné si leccos vyzkoušet na vlastní kůži a spoustu se toho naučit,“ láká na akci Pavel Renčín, marketingový ředitel z Active Radio, které akci pořádá. (zdroj: Tisková zpráva)

Spolehnout se můžete i na množství přednášek, soutěží a workshopů, na které jste zvyklí z pražského Comic-Conu. Tradičně se tyto eventy točí okolo videoher, komiksů, sci-fi či literatuře, populární vědě a technice. Nebude chybět ani tradiční Artist Alley, kde se budou prezentovat umělci nejen z Česka, ale i ze zahraničí.

Vstupenky je možné zakoupit už nyní, a to na stránkách Comic-Con Junior 2024. Vůbec poprvé je budete moci využít i pro návštěvu další akce, která se bude konat taktéž na brněnském výstavišti, a tou je veletrh Kniha Brno, který se koná od 1. do 3. listopad. 

1 z 5

Článek Oznámen první host Comic-Conu Junior, potěší nejen fanoušky Star Treku se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Pokud patříte mezi hrdé majitele jednoho z VR headsetů, tak jste již pravděpodobně řešili problémy jak svůj přístroj skladovat, jak jej nabíjet a v neposlední řadě také to, jak jej co nejlépe používat. Společnost Meta v tomto směru nepřichází s řešeními, které by byly hodny ovací. Nelze se tak divit, že po této díře na trhu skáče řada dalších společností. Některým se to daří méně, některým poněkud více. A některým se to daří dokonce takovým způsobem, že jejich produkty jsou následně distribuovány s oficiální nálepkou Made for Meta. A právě mezi ně patří KIWI Design.

Zástupci této společnosti nám poslali výběr ze své řady produktů, které si postupně všechny otestujeme. Dnes začínáme dvojící produktů, u kterých lze hned na první pohled vidět, že při jejich navrhování se myslelo i na ty nejmenší detaily a potřeby uživatelů. To ovšem neznamená, že jsem během testování nepřišel na nějaké detaily, které mi příliš radost neudělali. Tak pojďme na to!

Jako první si otestujeme SPC Battery Strap, následně RGB nabíjecí stanici a nakonec se podíváme na to, jak jdou spolu tyto dva produkty dohromady a zda si v něčem neodporují.

SPC Battery Head Strap pro Meta Quest

Není žádným tajemstvím, že náhlavní popruh, který je defaultně dodáván společně s Questem je velmi obyčejný a kvalitativně také příliš neexceluje. Proto je také často Strap tím prvním vylepšením, po kterém se nový majitelé ohlížejí.

Balení obsahuje Strap s baterií, polštářek pro opření hlavy s pásem přes hlavu a sponku, která slouží k bezpečnému vedení napájecího kabelu. Než se pustím do popisu samotného Strapu, tak musím zmínit styl zabalení obou produktů. KIWI Design nepatří mezi laciné značky a slovu Design v jejich názvu styl balení určitě ostudu nedělá. Po otevření pevné krabice vás přivítá logo společnosti a také její motto: Make Things Better.

Nečekejte žádnou stavebnici. Strap se skládá ze dvou základních části, jejichž spojení zabere sotva pár vteřin. Následně stačí jen umístit sponku, zacvaknout do ní napájecí kabel a popruh je připraven na připojení ke Questu. Zprvu jsem si nebyl příliš jistý kvalitou zpracování, ale po několika jemných „zaždímání“ mi bylo jasné, že o nějaké praskliny nebo jiné poškození nemusím mít strach.

Dalším faktorem, který mi při čekání na doručení balíků ležel v hlavě, byla následná váha celé soupravy. Strap má totiž v sobě zabudovanou velkou baterii a já měl tak jemné obavy o mé krční svalstvo. Tento problém ale řeší vrchní popruh, který ubírá značnou část celkové váhy a díky jeho široké a měkké konstrukci o něm během hraní ani nevíte. Baterie si zabírá celou zadní stranu a v jejím středu najdeme aretační kolečko, kterým lze měnit velikost Strapu podle velikosti hlavy. Nesmí samozřejmě chybět USB-C konektor pro napájení a 4 indikační diody stavu baterie. Z její levé strany vede skrze již zmiňovanou sponku kabel a jak už asi tušíte, tak ani tento kabel není tak úplně obyčejný.

Jeho kouzlo spočívá ve dvojité zalomené koncovce, SPC, ke které se dostanee ještě později. Jeden vývod je klasické USB-C, pro přímé napájení Questu, druhý je pak na spodní straně a má podobu magnetické 3-pin koncovky, která je ideální spojkou s vertikální napájecí stanicí, kterou si rozebereme později. Zde bych ocenil, kdyby šlo kabel linoucí se z baterie zasunout o několik centimetrů zpět k baterii. V tomto stavu totiž nelze měnit jeho délku a uživatelům s menší hlavou tak kabel tvoří nepřirozenou vlnu na levé straně headsetu. Jedná se ale jen čistě o estetický problém. Obecně je konstrukce vcelku standardní a v této podoby se drží i další výrobci. To pravé kouzlo Battery Strapu od KIWI Design pro mě spočívá v baterii a jejím výkonu.

Baterie má kapacitu 6400mAh a výrobce udává, že by měla prodloužit dobu užívání o 2 až 4 hodiny. Toto tvrzení jsem samozřejmě musel ověřit. Šel jsem na to po svém a v Questu jsem si zapnul poslední zápas českých hokejistů v základní skupině. Sledování probíhalo skrze originální prohlížeč, přes WiFi a při zapnuté smíšené realitě, která je na výdrž baterie náročnější. Přestávky jsem navíc strávil hraním Eleven Table Tennis a Beat Saberu. Výsledek? Kapacitu baterie jsem zkontroloval hned po skončení zápasu a stav baterie byl 100%, navíc baterie indikovala, že stále probíhá dobíjení z externí baterie Strapu. Bylo mi jasné, že se headset za dobu testování určitě nevybije, ale překvapil mě fakt, že se vestavěná baterie stíhala po celou dobu plně dobíjet. Palec hore!

SPC Battery Head Strap pro Meta Quest – 9/10

RGB Vertical Charging Stand

Druhou a neméně důležitou součástí komba je vertikální stojánek s RGB podsvícením. Ten vám dorazí ve stejně stylovém balení jako Strap. Zde se ovšem budete muset trochu snažit. Stojánek je totiž rozložen na několik částí. Jeho sestavení je otázkou několika málo vteřin. Základna je solidní pevná a díky své vyšší váze se nemusíte bát, že byste jej nějakým šťouchnutím převrhli. Na základnu pak navazuje hlavní kostra, což je jediný kousek této skládačky, se kterou jsem měl z hlediska provedení problém. Po zacvaknutí na základnu se v mém případě jemně vrtěla a neseděla stoprocentně. Na tuto kostru se následně nacvakne odkládací plocha s RGB rámováním a USB-C vývodem pro napájecí kabel. Na její spodní straně se nachází nejen dva praktické držáky na ovladače, ale také chytré ovládání podsvícení. Přepínat můžete mezi klasickými barvami i oblíbenou duhovou kombinací. V případě, že se vám barvičky nelíbí nebo vám podsvícení nevyhovuje, lze RGB vypnout.

Největší problém jsem měl s rozměry odkládací plochy. Pokud máte menší hlavu, tak tento odstavec klidně přeskočte a radujte se. Po nastavení Strapu na velikost mi příjemnou se mi několikrát stalo, že mi headset sjel ze stojánku dozadu a zůstal viset v nepřirozené pozici. Zadní část odkládací plochy je totiž poměrně krátká a není zde žádný výčnělek, který by sesunutí mohl zabránit. Pevně věřím, že nebudu jediný s tímto problémem. Řešení se mi nabízelo několik: a) stáhnout pásek headsetu na velikost, která ze stojánku nespadne nebo za b) při každém odkládání brýlí být extrémně opatrný. Ani jedna z těchto možností není příliš praktická a uživatelsky přívětivá. Momentálně tyto trable řeším možností A a přemýšlím nad nějakým vylepšením pomocí 3D tiskárny. Pevně ale věřím, že se k této části sestavy KIWI Design nějak postaví a dojde k potřebným vylepšením.

Tou nejzajímavější částí stojánku je měkký a ohebný kabel tyčící se přesně do prostoru, kde má odložený headset konektor pro nabíjení. A zde přichází to pravé kouzlo v kombinaci Strapu a tohoto stojánku. Mám na mysli onu zkratku SPC – Single Point Charging. Ve chvíli, kdy odložíte headset s SPC Battery popruhem na KIWI Design stojánek, začne se nabíjet jak VR headset, tak i přídavná baterie na Strapu. Vše je propojeno skrze magnetické spojky na kabelu Strapu a zmiňovaném měkkém kabelu vedoucího ze stojánku, který si spolehlivě poradí s různými úhly. Nebýt mého problému s velikostí problému, jednalo by se o absolutně perfektní a přívětivé řešení. I tak bych ale měl řadu nápadů na zlepšení stojánku. Kromě delší plochy pro odpočinek zadní strany Strapu, bych rozšířil otvory pro ovladače a plochu, na které leží hlavní část headsetu, bych vyměnil za něco s protiskluzovou ochrannou.

RGB Vertical Charging Stand – 7/10

Pokud si vyberete produkty KIWI Design s certifikátem Made for Meta do svého VR ekosystému, tak určitě neprohloupíte. Poměr ceny a výkonu je zde výborný a kromě praktické souhry od těchto produktů můžete v neposlední řadě čekat to, že vám ozdobí váš herní kutloch, stůl či pracovní plochu. Sice zde lze objevit několik nedodělků, ale i přes své výtky musím uznat, že plusy převažují mínusy. 

KIWI Design nám na test poskytnulo i další své produkty. Na test dvou velmi zajímavých 5 metrů dlouhých Link kabelů, ochrany čoček a gripů pro Quest 3 ovladače se podíváme zase příště. 

Článek TEST: KIWI Design RGB Nabíjecí stanice a SPC Battery Strap pro Meta Quest 3 se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Původní MudRunner si srdce hráčů a nadšenců do hardcore simulátorů získal již v roce 2017. Od té doby jsme se dočkali pokračování v podobě masivního SnowRunner a čerstvé novinky Expeditions. Nově se tato série podívá i do světa virtuální reality.

Hardcore simulátor převážení nadměrných nákladů v extrémních podmínkách si budou moci užít majitelé headsetů Meta Quest již velmi brzo, přesněji 30. května. Hráče čeká znatelně větší makačka, než tomu je u klasických verzí. Zapomenout můžete například na automatické chycení navijáku. Pokud budete potřebovat použít tuto vychytávku, tak prostě budete muset vystoupit, chytit hák a dojít k použitelnému stromu a vrátit se zpět do kabiny. V tomto duchu se ponese celá hra a ačkoliv to může pro někoho znít, jako neskutečná otrava, tak mnoha hráčům to zní jako pohádka, a to včetně mě.

Vývojáři již dříve slíbili propracované modely, které budou mít detailně vymodelované interiéry. Hra by měla při vydání obsahovat 8 vozidel různých tříd a zaměření. K dispozici bude volná jízda a příběhová kampaň, která poskytne řadu výzev. Očekávat můžeme klasické MudRunner zákeřnosti jako nedostatek paliva nebo nadměrné poškození vozidla.

Jeden z hlavních otazníků, který mi jako fanouškovi SnowRunneru vrtá hlavou je to, jak se vývojáři poperou s pohledem z první osoby ve chvíli, kdy se budeme brodit hlubokou řekou. Ve standardních hrách se totiž v tomto případě hra přepne do jiné kamery.

MudRunner VR vychází 30. května pro headsety Meta Quest.

Článek MudRunner VR vychází již příští týden! se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Několik posledních dní se na oficiálním Meta Horizon Store objevují aplikace a hry, které byly dostupné pouze skrze App Lab. Jednou z takových je i WeldVR, které uživatele nepřekvapí jen svým zaměřením, ale především svou cenovkou, která se pohybuje okolo 23000 Kč.

WeldVR je tak nejdražší aplikací, kterou na oficiálním obchodě můžete najít. Do této chvíle byla nejdražší apkou Fetal Heart VR, která sloužila pro trénink mediků.

$1000 je také nové maximum, které lze v obchodě objevit. Dražší hry Meta prostě nedovoluje. Jak ale možná tušíte, tak zcela jiné podmínky platí u společnosti Apple. Ta ve svém App Store dovoluje hry a aplikace s cenovkou až $10 000.

Co tedy WeldVR nabízí? Jedná se o program, jenž slouží k výuce základů svařování. Je cílena na uživatele, jenž si nemohou dovolit pořízení drahých svařovacích souprav, na kterých by se toto „umění“ naučili. Ačkoliv se tak může cenovka zdát přepálená, mohlo by se jednat o vskutku užitečnou aplikace s vypovídající hodnotou pro koncové uživatele.

K dispozici jsou tréninkové programy pro MIG, TIG a CO2. Trénovat lze v různých pozicích a situacích. Uživatelům jsou následně nabídnuty bohaté statistiky a reporty, díky kterým se pak mohou virtuální svářeči snadněji zlepšovat. Samotná aplikace stojí $1000, ale zájemcům mohou vývojáři ze studia Cythero nabídnout také kompletní balíček, ve kt.erém je kromě WeldVR také Meta Quest headset, pouzdro a další bonusy včetně online poradenství. Takové kombo vyjde na $6000.

Pokud se vám z takové cenovky zatočila hlava, tak nezoufejte. Na Meta Horizon Store naleznete Trial verzi, díky které si můžete svařovat bezplatně celých 20 minut. 

Článek VR aplikace za $1000 vás naučí svařovat se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Na přelomu května a června se na brněnském výstavišti uskuteční další ročník Game Access. Konference zaměřená na vývoj videoher každý rok nabízí řadu přednášek od špiček svého oboru, a letošní rok nebude výjimkou. Na koho se mohou návštěvníci těšit?

Jedním z největších jmen, které pořadatelé čerstvě oznámili, je bezesporu Warren Specter, který se nám zapsal do paměti díky hrám System Shock, Deus Ex nebo sérií Ultima. Na jeho přednášce se nám pokusí vysvětlit jak vyvíjet hru jako kousek umění a ne jen obyčejný produkt.

Neméně zajímavou tváří je skladatel Petri Alanko, jenž se postaral o hudební doprovod pro tituly Control, Quantum Break a oba díly série Alan Wake. Taktéž byl nominován na cenu BAFTA. Pokud se tu bavíme o největších jménech letošního ročníku Game Access, tak by byl doslova zločin nezmínit Jill Murray. Jill se podílela na hrách jako Shadow of the Tomb Raider, Assassin’s Creed IV: Black Flag a v neposlední řadě také na poslední Subnautice. Momentálně pracuje jako Creative director na hře Atom Eve od studia Invincible Presents.

Nebudou chybět ani zástupci českého herního vývoje. Těšit se můžeme na osvědčeného rétora a spoluzakladatele Warhorse Studios Martina Klímu nebo Marka Rosu, jenž je CEO studia Keen Software House a stojí za vývojem herního enginu VRAGE. O panel, který si určitě nenechá ujít žádný fanoušek Cyberpunku, se postará Gabriela Pešková, která v Polsku kouzlí na pozici Senior Graphic Designer pro studio CD Projekt Red. V panelu nazvaném Cracking the Code of Imposter Syndrome bude společně s Gabrielou debatovat Merve Meszaros (Virtuos), Brad Auty (Flying Wild Hog) a Adida Van Oosten (Acreates and Deltion College).

Aktuální seznam hostů naleznete na oficiálních stránkách Game Access.

Nedílnou součástí Game Accessu je i Indie Showcase. Letos tomu není jinak a k vidění budou hry z Česka, Slovenska, Německa, Turecka i Brazílie! V dosud neviděném počtu indie her se představí například Tomáš Malý s Unnatural Worlds, studio Vostuda se stejnojmennou hrou nebo jihoamerické studio Kraken s titulem The Last Parade. Svou novou hru Kubikon zde bude prezentovat Petr Kubíček z KUBI Games a k vidění bude i velmi očekávané Scarlet Deer Inn od znojemského studia Attu Games.

Velkolepost Game Accessu podtrhují i doprovodné akce. 1. června se na brněnském výstavišti návštěvníkům ukáže Czech Game Live Orchestra. Během koncertu zazní melodie z her jako Last Train Home, Someday You’ll Return, Vigor, Ylands nebo sérií Mafia a Arma. O den později, tedy 2. června se ovládne halu P na brněnském výstavišti show Percival: Wild Hunt Live a zazní tak soundtrack ze třetího zaklínače přímo od jeho spoluautorů.

Game Access 2024 se nezadržitelně blíží a s rozšiřujícím se seznamem hostů a nadupaným programem také rychle mizí vstupenky. Ty si zatím stále můžete zakoupit zde.

Článek Letošní Game Access přiváží velká jméno herního vývoje se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Není nikde psáno, že ty největší špičky ve svém oboru spolu musí soupeřit. Ba naopak, když se dvě dominující jednotky spojí, může vzniknout něco jedinečného. Tato situace nastala na českém komiksovém rybníčku, kde své síly spojili Michal Suchánek a Jonáš Ledecký, kteří si skrze Afterpunk splnili svůj dětský sen.

Oběma umělcům se podařilo na 120 stran vměstnat 10 povídek, které si se svými hrdiny nepočínají zrovna v rukavičkách. Před vydáním se do světa Afterpunku jsem neměl pochyb o tom, že povídky budou zajímavé, originální a nápadité, a spíše mě zajímalo to, jak dopadne přímé srovnání stylů obou umělců. Jejich tvorba mi přišla totiž dost odlišná a obával jsem se, že kvůli tomu budou různé povídky působit příliš kontrastně.

A svým způsobem tomu tak opravdu je, ale překvapivě to na mě nepůsobilo jako pěst na oko a Ledecký se se Suchánkem skvěle doplňují. Nevím, zda to byl záměr, ale díky výtvarným rozdílům se od sebe lépe rozdělují příběhové linky. Na první pohled totiž kniha může působit tak, že na sebe příběhy navazují. Tomu tak ale ve skutečnosti není, což mi autoři potvrdili v krátkém rozhovoru během letošního Comic-Conu v Praze.

Na tomto popkulturním svátku jsem se také autorů zeptal na povídku Vetřelci, která se mi z celé knihy líbila nejvíce. Jonáš Ledecký, tedy autor této povídky hned přikývnul, že je to i jeho nejoblíbenější povídka a svěřil se, že hlavní inspirací pro Vetřelce byla pohádka Máša a tři medvídci. Původně měly být všechny povídky inspirovaný pohádkami, ale z toho nakonec sešlo a takových příkladů je zde jen několik.

Dalším faktorem, který na knize musím ocenit, je zvolená paleta barev. Na videu z listování knihou můžete vidět, že autoři zvolili syrovější a přízemnější barvy, jenž lépe vystihují náboj a atmosféru postapokalyptických povídek. Ty už ze své podstaty většinou nemají happyendy a čím blíže jsem byl konci knihy, tak jsem ztrácel naději, že se nějakého veselého konce vůbec dočkám. Přece jen zde končetiny létají na všechny strany, děti vraždí děti a na celém světě už snad není ani jedna poslední máslová sušenka… Ledecký se Suchánkem mě v závěru překvapili něčím jiným, a to nášupem jednostránkových povídek, které se mi sice po všech směrech zamlouvaly, ale z jejich zasazení na konec knihy jsem byl jemně rozmrzelý.

Nakonec to ale přišlo. Onen Happy End v knize nakonec je. A je mnohem lepší, než jsem si během čtení představoval. Čtenářům se zde naskytne možnost podívat se pod postapo pokličku a zjistit, jak takový komiks vlastně vzniká a jak spolu vůbec dokáží oba autoři ohledně tvorby komunikovat.

Afterpunk je bohatý kulturní zážitek a do sbírky každého čtenáře nepatří jen díky výtvarnému zpracování a zajímavým příběhům, ale i díky odvaze autorů pustit se do temných témat a vybrat z nich to nejnápaditější. Původně jsem si chtěl knihu šetřit, aby mi vydržela alespoň týden. Ale atmosféra, kterou dokázali autoři nastolit, byla příliš pohlcující. Pevně věřím, že stejný účinek bude mít i na ostatní čtenáře.

Vydavatel: CREW

Scénář: Jonáš Ledecký

Kresba: Jonáš Ledecký, Michal Suchánek

Žánr: Sci-fi, horor, thriller

Kniha: 120 stran, pevná vazba s přebalem

Za poskytnutí knihy Afterpunk děkujeme vydavatelství CREW.

Článek RECENZE: Afterpunk – Na pivko s lidožroutem se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Ačkoliv jsem fanda spíše dvoustopých vozidel, tak recenzování motorkářské hry odmítnu jen zřídka. Ať už se jedná o silniční motorky, crossky, simulátory či arkádovější závody, tak je pod titulem často opakuje stejný vývojář, a tím jsou italští Milestone. Ti i letos vydávají další díl série Moto GP, se kterou jsem měl v minulých letech několik problémů. Vydali se vývojáři konečně správným směrem?

Recenzovaná verze: PlayStation 5

U sérií, které plodí rok co rok nové pokračování je často omílána stejná otázka. Vyplatí se kupovat nový díl, když vlastním ten předchozí? Nebudu vás zde vodit za nos a rovnou vám prozradím, že nový ročník MotoGP je pro mě velkým zklamáním a v následujících řádcích se vám pokusím osvětlit všechny hlavní faktory, ze kterých mi vyplývá, že se nový díl příliš mnoho hráčů nezaslouží.

Během testování MotoGP 24 jsem nonstop nechápavě kroutil hlavou a podivoval se nad tím, jak jiné nejen tuzemské weby mohou této sérii s klidným srdcem udělovat vysoké známky. Mně už trpělivost došla. V jádru přitom proti studiu Milestone nic nemám a jejich sérii Ride považují za zářný příklad toho, jak se to má dělat. Proč ale vývojáři nedokáží podobnou péči poskytnout i další ze svých sérií?

MotoGP 24 obsahuje velmi malé množství herního obsahu. Kromě těch nejzákladnějších režimů jako Grand Prix, Championship a Time Trial tu najdeme jen a pouze režim kariéry a LiveGP, což jsou závody online. Není zde žádný dodatečný obsah jako tomu bylo u mnohých předchozích dílů. Žádné historické momenty legendárních představitelů motorsportu, ani nic tomu podobného. Kariéra a online, toť vše. V tomto směru tak novinka nabízí hráčům méně obsahu, než tomu bylo v minulosti. Vývojáři ale před vydáním lákali na určité novinky, tak se na ně pojďme podívat.

Jako dvě hlavní novinky studio představilo tzv. Riders Transfer Market. Tato „revoluční“ myšlenka a objev, že jezdci mohou mezi týmy přestupovat je něčím, co například konkurenční Codemasters znají už dlouhá léta. Během režimu kariéry budete dostávat nabídky od týmů v různých výkonnostních třídách. Tento algoritmus má jistý vliv i na vaše jmenovité rivaly a obsah vašich sociálních sítích, což je další aspekt hry, o kterém asi tušíte co si myslím.

Druhou novinkou, na kterou jsou v Milestone možná až moc pyšní, je Adaptivní obtížnost. Podle slov vývojářů je toto nastavení skvělou volbou pro začátečníky i experty. Hra má v ideálním případě sledovat vaše počínání na trati a fluidně tak přenastavit skill vašich soupeřů. Studio uklidňuje hráče, že tato funkce nebude fungovat jako kouzelná gumička, kvůli které se vám nepovede vaše soupeře nikdy setřást. S pozitivními výhledy jsem tuto funkci samozřejmě vyzkoušel hned v prvním závodě. Ten jsem vyhrál o celých 90 sekund a soupeři se mi nezdáli příliš „adaptivní“. Ještě větší překvapení mě ale čekalo v závodě následujícím, kdy byla obtížnost náhle neskutečně přepálená a já se ostatních závodníků sotva držel. Bohužel, já jsem přišel závodit a užívat si hru, ne čekat až si hra zkalibruje obtížnost. Po třetím závodě jsem tuto funkci v Menu vypnul a sám si nastavil obtížnost podle toho, jakou výzvu od hry očekávám.

Abych jen nenadával, tak zmíním i některé další novinky, které mě naopak potěšili. Fanoušci série MotoGP se mohou těšit na upravené UI, které odpovídá letošním televizním přenosům. Dočkali jsme se také nové pódiové cutscény či lepšího nasvícení tratí pro noční závody. Novinky to vskutku jsou, ale o jejich důležitosti moc polemizovat nebudu.

Rád bych se totiž dočkal jiných změn, tedy spíše oprav. Umělá inteligence je v této závodní sérii dlouholetý problém a nápravy jsme se nedočkali ani letos. Začínám si ovšem myslet, že to není jen o AI, ale o samotném přístupu vývojářů, kteří prostě nechtějí změnit ani ty do očí bijící hlouposti a nesmysly, které neuniknou nikomu, kdo viděl motorky alespoň v televizi. Nebudu zde zmiňovat mechaniky slavící svého vítěze na boxové zídce. Po všech těch letech jsem se již smířil, že tohoto detailu, jenž je k vidění snad ve všech závodních kategoriích se od italského studia nedočkám. Na mysli mám spíše algoritmy, systémy a chování soupeřů, které přímo ovlivňují hratelnost. Zmínit mohu jeden zcela klasický příklad, který je tu s námi taktéž již několik sezón a nezbavili jsme se ani tento rok. V režimu kariéry jezdíte před závody kvalifikace. Když jedete své rychlé kolo, tak vás podle pravidel nesmí nikdo brzdit či jinak na trati omezovat. Ať už jedete kvaldu na jakékoliv trati, tak se můžete spolehnout, že při nájezdu do rychlého kola vám přímo před vás hra naservíruje dva až tři závodníky, kteří nějaké modré vlajky a další pravidla vůbec neřeší. Vskutku, stává se to na každé trati. Pravý opak této situace pak lze najít v online režimu. Nejednou se mi stalo, že při brzdění do zatáčky to do mě zezadu napálilo nějaké torpédo. V některých jiných titulech hra tuto situaci rozpozná a vás tzv. ghostne a zezadu se blížící ničema prostě proletí skrze vás. V MotoGP 24 vás v lepším případě jen sestřelí a oba se vybouráte. V tom horším to hra vyhodnotí jako VAŠÍ CHYBU a vy dostanete trest za Inpeeding. A to je silné kafe.

Stále se opakující režim kariéry mě přestal bavit již před lety a není tak na místě, abych se do něj obouval za zcela nedostatečné inovace. Zábavu nacházím v online režimech, které jsou i v letošním ročníku prostě luxusní. Kromě toho, že se hra může pyšnit dedikovanými servery bych rád zmínil režim Stewards, kde pozorujete chování ostatních jezdců z pozice ředitele závodu a rozdáváte upozornění a penalizace.

Zatímco novinek a herní náplně MotoGP 24 moc nenabízí, tak ji lze pochválit za něco zcela jiného. A tím je hromada háblátek a posouvátek, které najdete v Nastavení. Hru si můžete uzpůsobit zcela podle vašich představ a možností. Užít si závody tak může zkušený jezdec i vaše malé dítko. Pro tyto případy lze využít i režim rozdělené obrazovky, který v kategorii závodních her stále není standardem.

Dalším aspektem hry, který je potřeba si rozebrat je grafické zpracování. Vývojáři letošní díl postavili na osvědčeném Unreal Enginu od Epic Games a hra vypadá velmi k světu, tedy dokud se nezačnete pídit po detailech. Samotné závody jsou opravdu slast pro oči a pokud pominu místy zvláštní nasvícení, tak hře nelze nic vytknout. Okruhy, motorky i kombinézy jsou vymodelovány přesně podle svých předloh a to platí i o ozvučení mašin ve všech dostupných kategoriích. Co je ale neméně veselé jsou videa před závody, obličeje jezdců a animace vedlejších postav. Na ty se nesáhlo již několik dílů a zub času je zde doslova masivní. A přitom by stačilo tak málo.

MotoGP 24 je pro mě opět velkým zklamáním. Zcela nedostatečný počet fungujících a smysluplných novinek je hlavním záporným argumentem v debatě o tom, zda se vyplatí nový díl kupovat. Obě hlavní novinky, na kterých studio letos staví, jsou buď nezajímavé nebo nedoladěné a hra tak stojí i padá na pevném jádru online režimů, jenž svou funkci plní na výbornou. Sérii očividně škodí nucené každoroční vydávání, jenž z logiky věci ani nedává prostor vývojářům pro výraznější změny. To ovšem neomlouvá logické nedodělky a dlouholeté bolístky, na které neupozorňuji jen já, ale i valná část komunity. 

Článek RECENZE: MotoGP 24 – Závody v začarovaném kruhu se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Pokud patříte mezi vlastníky některého z dražších a přenosných VR headsetů, tak jistě víte, jak nepříjemné je ho někam převážet. Zajistit jeho bezpečí, pohodlí a odolnost vůči okolním vlivům může být pořádný oříšek Návštěvy blízkých či přátel, kteří si vaše VR chtějí vyzkoušet už ale nemusí být takový „pain“. S řešením přichází společnost Hibloks.

Testovaná sestava: Hibloks Unbounded + Meta Quest 3

Charging Case Unbounded od společnosti Hibloks je bezpečnostní pouzdro, jehož cenovka se pohybuje okolo 60 USD, nabízí za svou cenu nejen bezpečí pro váš headset, ale i řadu dalších příjemných vychytávek, na které se dnes podíváme. Co na nás ale čeká v samotném balení?

Obsah balení: 

• Pouzdro Unbounded
• krátký USB-C x USB-C
• středně dlouhý USB-C x USB-C s ohebnou a odnímatelnou magnetickou hlavicí
• popruh přes rameno
• návod

Ještě před tím, než se mi balíček dostal vůbec do rukou, tak jsem měl obavy především z jedné věci. Neměl jsem pochyb o tom, že ochranná skořápka bude pevná a bezpečná, ale mé pochyby směřovali k zipu. Po několika testovacích poklepáních a poplácáních jsem se tak zaměřil na tento faktor. První pohyby zipu byly velmi tuhé, ale příčinu jsem se naštěstí dozvěděl v přiloženém návodu. Zip má totiž po celém svém obvodu ochranu proti vodě. Předpokládám ale, že po častějším užívání se bude pouzdro otevírat příjemněji.

Vodotěsnou ochranu nemá jen zip, ale i samotné elektronické srdce Hibloks Unbounded, tedy nabíjecí systém. Jeho venkovní část je chráněna gumovou krytkou, která v ideálním případě zabrání přístupu vody do konektorů. Vývojáři ale upozorňují, že všechna voděodolná opatření jsou zde jen pro případ nouze a není radno zbytečně vystavovat pouzdro dešti či jej ponořovat pod vodní hladinu. V takovém případě nelze zaručit přežití čehokoliv uvnitř. I tak se ale tato opatření cení a určitě je lepší je tam mít, než mít pak oči pro pláč.

Interiér pouzdra je zaměřený na praktičnost a skladnost. Přesně vyhrazené místo má zde headset a dva ovladače. Ostatní předměty patří do dvou kapes, aby neohrozili čočky headsetu. Váš Quest pak lze následně ještě upevnit pomocí V-popruhu, aby se nehnul ani při divočejším zacházení. Ačkoliv má vše své vyhrazené místo, tak zde zůstává místo například pro další ovladače. Takový DualSense, který lze ke Questům také připojit, se do pouzdra vleze také.

Poslední věcí, která se nachází uvnitř, je ona kouzelná skřínka, kterou jsem již jednou zmínil. Polovina napájecího systému, kterou najdeme uvnitř, není nijak zvlášť zajímavá a nabízí jen dva konektory USB-C. Jeden slouží pro připojení powerbanky, druhý pak pro napájení samotného VR headsetu. Zajímavější je to pak na venkovní straně, kde se nachází další USB-C port pro napájení ze sítě, LED indikátor a přepínač napájecích režimů se dvěma možnostmi. První možnost, označenou jako VR, slouží k nabíjení na cestách, kdy je headset nabíjen z powerbanky uvnitř. Druhá pozice přepínače je pro napájení ze sítě, kdy se po připojení kabelu začne nabíjet nejen headset, ale i zmíněná powerbanka. Určitě je na místě doporučit vždy pečlivě zkontrolovat, zda je vaše VR zcela vypnuté, aby nedocházelo k nepříjemnému nárustu teplot.

Nejen kvůli teplotám je u těchto produktů důležité zpracování a použité materiály. V tomto směru mě negativně překvapila jen jedna věc, a tou je otvor sloužící k protáhnutí kabelu z powerbanky do prostoru headsetu. Kabel je veden skrze síťovou kapsu a onen otvor nemá žádné lemování, a tak mám obavy že se bude díra postupem času nepříjemně zvětšovat. Na druhou stranu mě potěšila možnost vyjmout celý vnitřek uložiště headsetu, který je ke dnu pouzdra připevněn suchým zipem. Tato skutečnost usnadňuje nejen čištění interiéru, ale dává uživatelům volnou ruku při vedení kabelů.

V dnešní době má mnoho moderních přenosných zařízení problémy s bateriemi. Zmínit můžeme SteamDeck nebo Lenovo Legion, kde není Sleep Mode vyřešen úplně ideálně a často se tak uživatelům stane, že po nabití baterie na 100% se po několika hodinové cestě autem vrátí k zařízení, které se mezitím vybilo i o několik desítek procent. V tomto směru neexceluje ani Quest 2 či 3. Možnost bezpečně nabíjet headset na cestách je tak skvělá přidaná hodnota, která posouvá Hibloks Unbounded v nelítostné konkurenci směrem nahoru. Pouzdro neztrácí ani co do designu. Skořápka je celá černá s futuristickou texturou a je opatřena oranžovým gumovou rukojetí.

Během testování jsem často přemýšlel, jestli bych od takového pouzdra mohl chtít ještě něco navíc. Společnost Hibloks má v přípravě stejný model pouzdra, který bude navíc opatřen ventilátory pro lepší cirkulaci vzduchu. Já osobně bych ale stejně radši volil voděodolnost. Odpověď je tedy ne, momentálně si nedokážu představit žádné praktické vylepšení a až na nějaké dílenské neduhy je pouzdro téměř perfektní. 

Článek TEST: Hibloks Charging Case Unbounded – Na cestách s VR bezpečně a s nabitou baterií se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Naše flotila lodí se blíží k oběžné dráze planety a vy si v klidu hovíte v bezpečností kapsli, ve které budete co nevidět přemístěni na povrch. Na planetě se ale náhle objeví několik záblesků a rychlostí zvuku se k vaší lodí blíží tisíce raket. Obranné štíty jsou k ničemu a vy jste během několika vteřin obklopeni troskami lodí a zbytky mrtvých těl. Netrvá to ani minutu a vaše kapsle se jako zázrakem téměř netknutá ocitá zapíchnutá v písku a vy jste uvězněni uprostřed chaosu a během zuřivé bitvy jste vydání napospas.

Pokud jste hráli demoverzi Stellar Blade, tak jistě víte, že vám z této prekérní situace pomůže Tachy, další členka vaší Airborne Squad. Společně se pak vydáte vstříc hlavní misi, kterou je zbavit planetu tvorů Naytiba, kteří zdevastovali lidskou populaci. Lidstvo je ponořeno do temnoty a je jen na vás, abyste s tím něco udělali.

Že budu recenzovat Stellar Blade já, nebyl ani zdaleka původní plán. Ba naopak, hra mě svými trailery spíše odrazovala a já si říkal, že se beztak bude jednat o béčkovou hru, která své nedostatky bude skrývat za bujné křivky hlavní hrdinky. Člověk míní, osud mění a já jsem se do neznáma jménem Stellar Blade přece jenom vydal. A nemohl jsem být dále od pravdy. Stellar Blade je nejlepší hra, co jsem letos hrál a v následujících odstavcích vám vysvětlím onu výjimečnou známku, kterou si akční RPG od studia Shift Up z recenze odneslo.

Začátek hry byl relativně akční, což mi s ohledem na množství potřebných informací příliš nevyhovovalo. Ještě nejsem se dokázal pořádně zorientovat, začali se ke mě připojovat první postavy. Po Tachy, jejíž osud jsme mohli zjistit v již zmiňované demoverzi, se k EVE přidává Adam. Obyvatel Xionu je nám po ruce téměř neustále, a to díky dronu a slouží nám tak jako naše pravá ruka. Další postavou, kterou prozradily již zveřejněné trailery je Lily. Ta nám bude pomáhat s vylepšováním zbraní a našeho těla.

Příběhová kampaň zde sice nehraje prim, ale rozhodně není k zahození. Kromě pasáží, kde se budete pohybovat po otevřenějších mapách má hra velmi slušné tempo a akce číhá doslova na každém rohu. Skrze Stellar Blade jsem se prosekal za 20 hodin a posbíral jsem přibližně 40% trofejí. Po dokončení příběhu, který vám zde nebudu dále spoilerovat se vám odemkne nová obtížnost. Ta ale není jediným důvodem k tomu, abyste se do hry pustili znovu. Dalšími bonusy při opětovném hraní je speciální obleček a možnost hru dokončit s dalším koncem. Ty jsou celkově tři.

Kromě modelu hlavní hrdinky se největší péče dočkal soubojový systém. Stellar Blade je neskutečná řezačka s velkým množstvím kombinací, kterými své nepřátele můžete krájet hlava nehlava. Naytiba jsou ovšem pěkné otvory a s jednoduchým spamováním útoků si nevystačíte. K dispozici zde tak jsou i obranné mechanismy. Klasický úhyb a parírování jsou doplněny obrannými granáty, které jsou až nečekaně praktické. Je jen potřeba se naučit to, který v danou chvíli musíte použít. Novinka od korejského studia také také přináší 5 dovednostních stromů. Dva z nich jsou zaměřený na schopnosti Burst a Beta. Jejich zapojení při bojích je pro vaše přežití doslova nezbytné. Obecně byly souboje s elitními Naytiby a Alphami tou nejzajímavější a nejzábavnější činností. Musím zde ale vývojářům vytknout až nepříjemně velké zuby ve škálování obtížnosti. To ale není nic, co by vývojáři nemohli spravit nějakým jednoduchým patchem.

Dalším důležitým pomocníkem v boji s Naytiby je váš všudypřítomný dron. Ten nejenže umí skvěle skenovat okolní prostředí a označovat nepřátele, ale umí se také proměnit ve střelnou zbraň. Je-libo rakety, broky, klasické projektily či masorvoucí paprsek? Stačí se říct. Tuto extrémně cool palnou zbraň jsem moc často nevyužíval, ale nastaly momenty, kdy vás k tomu hra prostě donutila. Kromě omílaných boss-fightů musím zmínit výpravy, při kterých jste jinou možnost ani neměli. Kvůli statickému rušení vaše meče nefungovaly a hra se náhle změnila v temnou pasáž plnou hutné atmosféry, napětí a shnilých nepřátel, kterým nedělalo problém vás za cenu jejich života vylekat.

Stellar Blade od studia Shift Up vychází jako PlayStation 5 exkluzivita a je tak na místě se podívat, jak je na tom hra s podporou DualSense. Co se týče haptické odezvy ovladače, tak musím bohužel uznat, že už jsme byli svědky lepšího přizpůsobení. Sice v prstech cítíte poryvy větru a otřesy budov, ale jinak mi vše připadalo jako klasické vibrace. U adaptivních spouští je tomu ale zcela jinak a v záběru jsou téměř neustále.

Ach, ta grafika!

Při hraní Stellar Blade si člověk prostě všimne těch úžasných efektů spojených se sílou dnešního hardwaru a určitě ocení veškeré technické vymoženosti, u kterých mě často napadlo, zda se vývojáři jen prostě nepředvádí. Hra nabízí tři režimy zobrazení – Balanced, Quality a Performance. Osobně jsem si zvolil Performance, ale chod hry a její framerate není to, co bych zde chtěl vyzdvihovat. Tím je ona unikátnost, která ze hry vyzařuje. Během hraní jsem zažil nespočet momentů, kdy mi brada spadla až na zem a já nevěřícně koukal na ty čáry a máry na mé obrazovce. Stellar Blade je neskutečné vizuální představení a čistý next-gen zážitek.

Samozřejmě se musím vyjádřit i k modelu hlavní hrdinky. Původně jsem si myslel, že je to jen lákadlo na duševně jinak zaměřené hráče, kterým bude jedno, co se okolo děje a bude pro ně důležité to, jak dlouho se ještě hrdince budou houpat ňadra poté, co se přestane hýbat. Její „výbava“ je ale v příběhovém lore vysvětlena a hráč se tak ke konci hry kromě jiného dozví i tyto řekněme pikantní detaily. Nic to ovšem nemění na tom, že kdybych ještě bydlel s rodiči a během hraní Stellar Blade by mi do pokojíčku přišla maminka, tak bych se červenal až za ušima. Kromě zírání na poprsí můžete EVE přidělovat i množství oblečků. Je jich tu celá škála od vkusných vesmírných přes riflové minisukýnky až po spodní prádlo a mikinu s králičími oušky. Postupem času vzhled vaší postavy ale vůbec nevnímáte a soustředíte se na všechny ty zvraty a masivní souboje, díky kterým se krůčem po krůčku dostáváte na konec příběhu, jenž je bez debat EPICKÝ.

Epický ale není jen závěr hry, ale solidně hra působí taktéž jako celek, který je navíc podpořen úchvatným hudebním doprovodem a adaptivním soundtrackem. Stellar Blade se příliš nebrání srovnání s Nier: Automata a některé prvky si vypůjčil i ze soulovek. Jinak je ale hra po všech coulech unikátní. Množství různorodých nepřátel, krásné herní prostředí a character designeří se vyřádili i na vedlejších postavách a vendorech. Není to ale dokonalá hra a najde se zde i několik faktorů, které mi testování hry znepříjemňovaly. Kdybych měl vybrat některá negativa, tak zmíním nepříliš zajímavé vedlejší mise, jejichž premisa se nepříjemně opakuje a s nimi spojené dialogy, které když nesouvisí s hlavní dějovou linkou, tak jim chybí šťáva a působí nuceně a sterilně. Z čeho mi ovšem vstávali chlupy až na zádech byl finální boss, který mi dělal obtíže. Obtíže tak velké, že jsem se druhý den rozhodl, že jeho lokaci opustím a vrátím se do Xianu dodělat veškeré mini questy, pořádně se naleveluju a následně se vrátím a ukážu hře zač je toho loket. Jenže vůbec. Hra vás v závěru nikam nepustí a pokud se tak do poslední několika hodinové lokace vydáte nedostatečně vybaveni, tak se můžete seknout nadobro. Neexistuje zde ani ruční ukládání pozic, takže situaci se opravdu nevyplatí podcenit.

Stellar Blade mi doslova odfoukl papuče. Od hry jsem nic neočekával a přistupoval k ní spíše skepticky a ona se mi odvděčila dosud nejsilnějším herním zážitkem roku 2024. Hra byla během testování samozřejmě pod embargem a já doslova trpěl z toho, že se o své zážitky nemohu s někým podělit dřív. Stellar Blade je absolutní Must-Have titul, který děla čest nejen vývojářskému týmu, ale i konzoli PlayStation 5.

Článek RECENZE: Stellar Blade – Kočičí ouška a povolení zabíjet se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Konečně se fanoušci Henryho z Kingdom Come Deliverance dočkali a Warhorse Studios představili pokračování Henryho příběhu. V epickém videu jsme viděli nejen přední vývojáře studia či Toma McKaye, ale i řadu novinek, které hru povyšují na zcela nový level. Jednou ze zásadních novinek je český dabing.

Český dabing nebyl v oznamovacím videu zmíněn a jeho existenci potvrdil český distributor Playman. Díky tomu také víme ,že KCD2 dorazí ještě letos, a to na PC a konzole Xbox Series a PlayStation 5.

Slavnostní premiéru odstartovali Luke Dale a Tom McKay se svým a představili hlavní novinky, na které se v novém díle můžeme těšit. Rozloha herní mapy bude dvakrát větší, než tomu bylo u prvního dílu a srdcem celé hry bude Kutná Hora. Navštívíme ale i hrad Trosky a další lokace v Českém ráji. Pokud jste doufali, že se příběh vrátí i do Skalice, tak vám musíme zklamat – stará mapa k dispozici nebude. Kutná hora je podle slov Daniela Vávry možná až moc velká, což je jistě tvrzení, se kterým se nadšení fanoušci nebudou ztotožňovat. Kromě měst nebude chybět ani nádherná příroda, po které bude radost se jen tak toulat a cestovat na zádech svého oře.

Skutečnost, která určitě část komunity nadzvedla ze židlí, je přítomnost střelných zbraní. Ano, středověké zbraně se střelným prachem budou dost možná tzv. game-changer. Ve videu byla vidět i kuš, která taktéž v prvním díle nebyla. Obecně vypadal soubojový systém velmi slibně, akčně a originálně.

Všechno je větší, hezčí, sofistikovanější, ale masivního upgradu se dle D. Vávry dočká i příběhová kampaň. Délka cutscén ve hře narostla na úctyhodných 5 hodin. Těšit se tak máme na vybalancovaný a epický příběh plný zajímavých událostí a zvratů.

Hra, na které pracuje 250 lidí si zaslouží kvalitní soundtrack, a to ve Warhorse Studios moc dobře ví. Zde přichází na scénu fenomenální Jan Valta, jehož práce byla k slyšení i ve zmiňovaném videu, kde se svým sborem zahráli na živo ve chrámu sv. Barbory.

Na konec zazněla i informace, která na světlo světa utekla už o několik hodin dříve. Kingdom Come Deliverance 2 dorazí na PC a konzole ke konci letošního roku!

Článek Kingdom Come Deliverance II vyjde letos a s českým dabingem se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Taky jste už unavení z toho, že téměř každá postava, která vznikne z per dnešních autorů, vždy oplývá nejméně jednou přepálenou superschopností, okolo které se následně točí celá premisa příběhu? Blue Lock přichází s určitou variantou, která by vás mohla zajímat. Má to ale jednu podmínku…

Musí vás zajímat fotbal. Blue Lock je totiž příběhem Yoichi Isagiho, fotbalového útočníka a snaživého týmového hráče. Jednoho dne je společně s dalšími 299 útočníky pozván na místo zvané Blue Lock. Zde si všechny chlapce vezme do parády podezřele energický Džinpači Ego. Ten se svým posluchačům představí jako fotbalový trenér a zasvětí je do jeho životního poslání.

Po roce 2018, kdy japonský národní tým nešťastně vypadl už v osmifinále, se tamní fotbalový svaz rozhodl rázně zakročit. Od té doby hledá Japonsko prvotřídního střelce, který zemi dovede k titulu. Takového střelce ale není tak lehké najít, což Džinpači dobře ví, proto se rozhodne takového fotbalistu vychovat. A přesně k tomu slouží „věznice“ Blue Lock. Cílem je vychovat perfektního egoistu, který pro vítezství udělá cokoliv. Dokáží se ale chlapci vzdát svým dosavadních úspěchů, vztahů a plánů, kvůli bláznivě působícímu trenérovi? Ten kdo tuhle hru vydrží až do konce, odejde jako nejlepší útočník na světě!

Všichni přítomní mladíci jsou rozděleni do 5 oddělení, které každé obsahuje 5 jednotlivých týmů a nějakou chvíli jim trvá, než pochopí systém, který zde funguje. Než se všichni zvládnou pořádně rozkoukat, začne první hra. Jedná se o první díl sbírky Blue Lock a tak lze knize odpustit, že právě ona první hra je jedinou akční scénou, kterou zde najdete. To nejdůležitější přichází hned po skončení této minihry, a tím je prozření hlavního hrdiny, kterému dojde co znamená ono číslo na jeho dresu a písmenu ve středu místnosti. A není to nic dobrého. Našemu hrdinovi nestojí v cestě jen množství nástrah uvnitř Blue Locku nebo 299 cílevědomých mladíků, ale také niterní souboj, který svádí již dlouhá léta. Dokáže se Yoichi prosadit a jít si za svým snem?

Blue Lock od vydavatelství Crew má na svědomí Munejuki Kaneširo. O velmi solidní art-style se postaral Júsuke Nomura. Příběh prvního dílu se rozprostírá na 212 stránkách s brožovanou vazbou a o český překlad se postarala zkušená Anna Křivánková. Mangu Blue Lock můžete aktuálně zakoupit s 10% slevou, a to přímo na stránkách Crew.cz.

Upřímně jsem nečekal, že se dokážu pro Blue Lock tak nadchnout a celý první díl jsem doslova proletěl během 4 hodin strávených ve vlaku. Kromě hlavního hrdiny mě zaujal i neortodoxní trenér Ego a už teď mi vrtá hlavou to, kam se jeho postava posune v druhém díle. 

Článek RECENZE: Blue Lock – Zoufalý krok nebo revoluce na fotbalových trávnících? se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Největší svátek pop-kultury v Česku je za námi a i letošní ročník se držel zaběhnutých trendů a boural tak dosavadní rekordy. Dosud největší Comic-Con Prague navštívilo téměř 27 000 lidí a možnost jej navštívit měla i naše redakce.

Do pražského O2 Universa jsme se dostali v sobotu a kromě litrů kávy jsme dostali i hromadu zážitků. Tisková konference s Herkulesem Kevinem Sorbem, fotka u 4 tuny vážící sochy z Lega, Chris Barrie aka Rimmer z první řady či kouzelný panel s hlavními hvězdami seriálu Mandalorian. A to je jen skromný výčet všeho, co jsme stihli za jeden jediný den zažít.

Ani tentokrát jsme si nenechali ujít PragoCosplay, kde bylo k vidění 12 soutěžních Cosplayerů a hvězdná porota. Hromadu cen za první místo si odnesla Mary za její cosplay Tiny Tina ze série Borderlands. Srdce diváků ale získal nejen svým „statečným srdcem“ tanečním Pugman.

K vidění nebyly jen světové hvězdy, ale potkat jste mohli například i Jiřinu Bohdalovou, Jána Ilavského či autory komiksové knihy Afterpunk Michala Suchánka a Jonáše Ledeckého. Mezi návštěvníky jste mohli odhalit i legendu českého herního vývoje, Viktora Bocana z Warhorse Studios. O pozornost bojovalo i české herní studio Esanti Games s jejich připravovanou novinkou Secret of the Deep.

Zlatým hřebem dne pro nás byla bezesporu chvíle, kdy na podium hlavní haly vstoupil Chris Barrie, kterého lidé narození před rokem 2000 neznají jinak, než jako Rimmera. Rozhovor vedený v angličtině měl hlavu i patu a některé momenty dokázaly chytnout za srdce. Kromě všemožných zážitků z natáčení jsme mohli herce, jenž ztvárnil dnes již tak kultovní postavu, slyšet i zpívat. O pár hodin později se na stejném místě objevily hvězdy seriálu Mandalorian – Brendan Wayne, Emily Swallow a Tait Fletcher. A právě první jmenovaný se hned na začátku rozhovoru prohlásil, že návštěvníci pravděpodobně ani netuší, jaké mají štěstí a že pražský Comic-Con je ten nejlepší Comin-Con, na kterém kdy byl, čímž vystřihnul neskutečnou poklonu pořadatelům.

Pátý ročník pražského Comic-Conu se mimo jiné nesl také v duchu rozšiřování. K dispozici byly dosud nepřístupné prostory. Své stánky zde měli i tři zcela nesmiřitelní soupeři – PlayStation, Nintendo a Xbox. V zeleném koutku jste si mohli zahrát novou například Microsoft Flight Simulator nebo poslední Forzu Horizon. Červený roh pak nabídl nejen plejádu svých herních pecek, ale i možnost vyfotit se s Mariem a Luigim v nadživotní velikosti. V hale, kde sídlil PlayStation si pak návštěvníci mohli zahrát God of War Ragnarok, The Last of Part II nebo novinku Rise of the Ronin.

Velmi podobný obsah nabídne i mladší bráška pražského Comic-Conu, tedy Comic-Con Junior, který se koná 2.-3. listopadu na brněnském výstavišti. Kromě zcela standardní Comic-Con nabídky a přítomnosti světových hvězd bude k dispozici i rozšířený program pro děti. Pořadatelé navíc slibují jedno speciální překvapení. Předprodej vstupenek startuje 1. června. 

1 z 10

Článek Jaké rekordy zboural letošní Comic-Con Prague? se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Opět po roce tu máme největší popkulturní svátek, festival Comic-Con. Pražské O2 universum se fanouškům komiksů, fantasy a sci-fi otevře již tento pátek a program nás čeká vskutku bohatý. Svou účast navíc potvrdili další celebrity.

Nevídané množství herců, spisovatelů a komiksových tvůrců se sejdou v Praze i díky množství zajímavých přednášek, které si pro nás pořadatelé připravili.

„Snažíme se o to, aby byl každý z ročníků Comic-Conu pro návštěvníky jedinečným zážitkem. A letos jsme si vzhledem k půlkulatému výročí dali obzvlášť záležet. Bohatý program obsahuje víc než pět stovek pořadů. A přibyla na něj jména, která potěší spoustu fanoušků. Ať už třeba Kevin Sorbo, jehož proslavila role ve filmu Herkules a Amazonky a následně v seriálu Herkules, nebo Michael Ironside, významný herec s více než 270 filmovými a televizními rolemi, známý zejména jako herec zloduchů a antihrdinů. Fanoušci si ho mohou pamatovat třeba z Top Gunu, Total Recall, Terminator Salvation nebo z Hvězdné pěchoty,” slibuje za organizátory Pavel Renčín, marketingový ředitel společnosti Active Radio. (zdroj: tisková zpráva)

Fanouškovský program se bude letos konat ve 12 sálech, kdy každé bude mít vlastní zaměření. Novinkou je Treasure Hunt a gamingová zóna o rozloze 350 m2. Nebude chybět ani tradiční Cosplay soutěž.

Comic-Con Prague 2024 oficiálně začíná v pátek 5. dubna přesně v 15.00, a to s asistencí pražského primátora Bohuslava Svobody. . „Moc mě těší, když se lidé baví. Comic-Con je báječnou příležitostí, jak se odreagovat a přijít na jiné myšlenky pro všechny věkové kategorie. I já rád uteču do jiných světů a potkám se tam s vámi,“ láká na akci pražský primátor.

Poslední vstupenky na festival na páteční nebo nedělní den je možné ještě koupit na webu akce.

Článek Již tento víkend se opět otevřou brány pražského Comic-Conu! se nejdříve objevil na GAME PRESS.

O The Pirate Queen jsem poprvé slyšel ve chvíli, kdy se ještě jednalo o připravovaný titul. Jeho strohý popis mě nechával zcela chladným a nevěnoval jsem mu vyšší pozornost. To se ovšem logicky změnilo poté, co vývojáři oznámili, že se hlavní role ujme legendární americká herečka Lucy Liu. Hvězda z Charlieho andílků, Kung Fu Pandy nebo Kill Bill přece nepropůjčí své jméno a charismatický hlas jen tak nějaké hře, no ne?

Recenzovaná verze: Meta Quest 3

Březnová novinka pro VR headsety od Singer Studios láká na pohlcující příběh spojený s únikovými hrami. Zatímco se budete snažit vyřešit všechny hádanky, které daná úroveň nabízí, bude vám vyprávěn příběh Cheng Shih, tedy alespoň jeho část. A Forgotten Legend obsáhne jen krátkou část života Královny pirátů, o to je ale zajímavější. Vše se odehrává v 19. století kdesi v Jihočínském moři právě ve chvíli, kdy zuří bitva o moc.

Cheng Shih, reálná historická postava z počátku 19. století, je známá jako kapitánka jedné z nejsilnějších flotil, která se kdy plavila po Jihočínském moři. Vdala se za dalšího kapitána pirátů, ale její choť, Zhang Bao, krátce poté umřel po pádu přes palubu. V tomto momentu začíná bitva o moc, při kterém se její sok Guo Podai nebojí sáhnout po těch nejpodlejších praktikách. Tento odstavec si zapamatujte, ve hře totiž tato zápletka nelogicky chybí. 

Celá kampaň je vměstnána do 13 kapitol, ve kterých není nouze o rozmanité puzzle, hádanky a rébusy. Někdy musíte poskládat obraz z rozbitých kamenných desek, otevřít zakletý trezor nebo se proplížit podpalubím plným spících pirátů a vrzavých prken. Za celou dobu jsem nenarazil na pasáž, která by mi dělala vyloženě problémy. Místy na mě tyto překážky působily jako výplň mezi pasážemi, kdy nám byl servírován příběh z úst Lucy Liu.

Více než ony hádanky mě zaujaly akční části hry, které byly k vidění především v pozdější fázi hry. Zmínit musím klasickou námořní bitvu, kterou jsem společně s Cheng strávili celou v podpalubí, ale o to byla celá akce spojená se střelbou z kanónů a hašení požárů intenzivnější a záživnější. Podobných zážitků jsem si ale z hraní příliš neodnesl. Celá hra působí velmi temně. Hra se odehrává v noci a jediná NPC jsou vyobrazena jako stíny za okenicemi.

Hra nabízí dvě nastavení obtížnosti, ze kterých vám musím doporučit tu obtížnější. Jediný rozdíl mezi nimi je v tom, že ta snazší vám servíruje nápovědy automatický poté, co hra vytuší, že jste ztraceni nebo se pohybujete příliš pomalu. Nápověda je ale dostupná i v druhé volbě. Zde stačí z inventáře vytáhnout zvoneček a vypravěč vás pošťouchne správným směrem. The Pirate Queen: A Forgotten Legend také obsahuje klasické nastavení pohybu, ve kterém toho moc nepřenastavíte, ale s ohledem na pomalejší tempo hry a tmavá prostředí se nebude jednat o takový dealbreaker.

Po grafické stránce se nejedná o nic převratného a nestydím se dané zpracování označit za jemně podprůměrné. Potěší snad jen in-game videa, která lze vidět na různých svitcích, díky kterým se příběh vždy posouvá zase o kousek dál. Jak jsem již psal výše, hře nechybí rozmanité hádanky a puzzle. Jejich rozmanitost ovšem neznamená automaticky to, že jsou nějak zvlášť zajímavé. Drtivá většina je velmi jednoduchá, nezajímavá a na stejné vlně jede i příběhová kampaň, jejíž nejsilnější pasáž je hned na začátku hry. Poté se již The Pirate Queen ubírá předvídatelným směrem bez jakéhokoliv zvratu či wow momentu. Navíc je hra až nečekaně krátká a všech 13 kapitol jste schopni odehrát za jeden večer, tedy stejný časový úsek, který hra pokrývá v příběhu Cheng Shih.

Novinku od Singer Studios tak lze jen stěží doporučit, a už vůbec ne za plnou cenu. Užijí si ji maximálně nadšenci do čínské historie a fanoušci Lucy Liu. Ostatním doporučuji se hře vyhnout nebo popřípadě počkat, zda se hra neobjeví v rámci předplatného Quest+.

Vývojáři: Singer Studios

Datum vydání: 7. března 2024

Platformy: Quest, PCVR

Česká lokalizace: Ne

Článek VR RECENZE The Pirate Queen: A Forgotten Legend – Pirátská láska nerezaví se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Komu by se při sledování prvních upoutávek na Helldivers II nevybavil film Hvězdná pěchota. Tento film, ze kterého si pamatuji především Denise Richards a nazelenalou krev stříkající z přerostlého hmyzu. V Helldivers II onu hnědovlasou herečku nenajdete, brouků vám ale nabídne přehršel. Jak se druhý díl povedl a proč vývojáři radili hráčům, aby hru nekupovali?

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Hra se odehrává ve vzdálené budoucnosti, kdy se lidstvo zajímá především o šíření své vize o demokracii a vše ostatní jde zcela stranou. Demokratické myšlení se lidé nesnaží vštípit jen již zmiňovaným broukům, ale taktéž i robotické rase. Ta má ovšem trochu jinou představu o podobě vesmíru a na řadu tak logicky přichází atomové bomby.

Ať už se rozhodnete ze své kosmické lodi vyskočit na plechovky nebo na brouky, tak vězte, že tak můžete učinit až se třemi dalšími hráči. Jakmile přistanete na jedné z řady planet, kterým chcete vštípit své politické názory, tak zjistíte, že Helldivers II jsou intenzivní řežba z pohledu třetí osoby, která klade nejen důraz na taktické myšlení, přesnou mušku, ale také rozumné využívání vašich hraček, jako autonomní samopaly, letecké nálety či útočné drony. Ve hře je totiž tzv. friendly-fire a na místě je tak dostatečná komunikace a sehranost. Nepříjemným nehodám se ale stejně nevyhnete. Tyto „nehody“ ale často působí spíše komicky, než že by se jednalo o stěžejní situace, na kterých by vysel osud vaší mise.

Misí a úkolů je zde relativně hodně. Na každé planetě máte předem dané questy a pokud se vám je podaří úspěšně splnit a následně se bezpečně vrátit do vaší vesmírné kocábky, budete bohatě odměněni. Za medaile a kredity si následně odemykáte odměny v Battle Passu a nové schopnosti. Utrácet můžete i přímo na své lodi. Tyto investice vám zvednou kvalitu vzdušné podpory, která je vám během všech misí poskytována.

A jak se vlastně Helldivers II hraje? Jak jsem již zmínil, jedná se o third-person střílečku pro 4 hráče od studia Arrowhead. Všechny mise začínají tak, že necháte vystřelit z vašeho vesmírného křižníku kempícího na oběžné dráze směrem k povrchu planety. Jakmile vylezete z ocelové kapsle, tak se instantně ocitáte v ohrožení vašeho virtuálního života. Pomocí L1 a správné kombinace šipek si přivoláte zbraně, které jste si navolili před začátkem mise. Stejným způsobem pak přivoláváte raketové nálety a další podporu, kterou vám poskytuje vaše loď, která na vše dohlíží z vrchu. S pomocí vašich kolegů následně plníte rozmanité mise. Odpalování raket, ničení hmyzích hnízd nebo sbírání materiálů na vylepšení lodi jsou jen skromným výběrem z celkového arsenálu. Proti vám se ve valném počtu staví brouci různých druhů a velikostí. Někteří umí plivat kyselinu, jiní jsou menší a mrštní, někteří vypadají jako obrněný tank, další pak jako šestinohý mrakodrap. Podobná rozmanitost je i u robotických nepřátel, jen s tím rozdílem, že souboje s roboty mnohdy připomínají frenetickou laser-show. Jakmile splníte vše co potřebujete, vydáte se na místo vyzvednutí, kde si pro vás přiletí evakuační tým.

Až na nutnost týmové souhry a jasné komunikace působí Helldivers 2 jako celek extrémně přímočaře. Ve hře vlastně nenajdete ani žádnou klasickou kampaň. Prostě jen bráníte naši planetu, Super Earth, před nebezpečím z vesmíru a přitom šíříte vaše politické názory. Nic víc, nic míň. Vývojáři slibují dodat příběhovou kampaň až dodatečně. Prozatím se ale musíme obejít bez jakéhokoliv data a pokusit se hru užívat ve stavu, ve kterém ji vývojáři vypustili ven.

Po dobu mého testování jsem se se hrou mnohdy trápil. Nemohla za to herní náplň, ale servery hry, které nebyly připraveny na extrémní úspěch hry. V době největší krize jsem se více jak den do hry nedostal. A komu se to náhodou povedlo, tak ten měl následně problém s matchmakingem. Tento problém se ale paradoxně týkal jen konzolí PlayStation. Díky postupnému navyšování kapacity severů se hráčům na Steamu tyto problémy převážně vyhýbaly. Není tak divu, že studio si tento úspěch vytrpělo do poslední kapky a kromě slibů o brzké nápravě se vývojáři nechali na sociálních sítích slyšet, že není úplně vhodná chvíle hru kupovat. Svou odvahu ale následně pohřbili nesmyslným 2XP eventem, který krvácející servery opět zaplnil. V době vydání této recenze již vše běží jako po drátkách. Pozdě, ale přece.

Čestný odstavec si bezesporu zaslouží soundtrack hry. Skladba A Cup Of Liber-Tea se mi velmi rychle dostala pod kůži a i přesto, že se nejedná o nikterak originální song, tak velmi přesně vystihuje premisu hry a vše tak do sebe perfektně zapadá. Chytlavá melodie ale není vše, co bude lahodit vaším uším. Sound-designu obecně se dostalo značné péče a i díky tomu působí všechny přestřelky, exploze a skřeky skomírajícího hmyzu velmi uspokojivě a zábavně.

A právě v těchto aspektech hra v mých očích boduje především. Na to, jak moc lineární hra je, tak je až překvapivě zábavná a jakmile hrajete s přáteli a ne bandou náhodných hráčů, tak se Helldivers II jen velmi těžko vypíná a mnohdy tak padne i klasická hláška: „Ještě jednu misi.“ Především kvůli problémům se servery jsme s vydáním recenze příliš nepospíchali a čekali jsme, až bude veškerá neplecha napravena. A to se stalo. Nic vám tak nebrání usednout do křesla a obohatit naši galaxii o špetku demokracie.

Vývojáři: Arrowhead Game Studio

Vydavatelství: Sony Interactive Entertainment

Datum vydání: 8. 2. 2024

Česká lokalizace: Ne

Platformy: PC, PlayStation

Článek RECENZE: Helldivers 2 – Úsvit vesmírné demokracie se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Kultovní hra Posel smrti je tu s námi více jak 20 let a již několik měsíců se šušká o tom, že tato hráči milovaná značka ještě neřekla své poslední slovo. V čele studia Unknown  Identity, které hru vyvíjelo, stál Zdeněk Houb. A právě on spustil na Hithitu kampaň, která nehraje jen na nostalgickou notu.

Kampaň Posel smrti – remaster hudby slibuje hudbu z 5 herních titulů. Celkově se bude jednat o přibližně dvě hodiny herní hudby, která bude vydána na dvou CD nosičích. Remaster ovšem bude k dispozici i ve zcela digitální podobě. Kampaň si na Hithitu vede velmi dobře a vy tak máte jedinečnou možnost se k projektu připojit, podpořit vývojáře a nebo dokonce získat limitovanou edici.

Houb taktéž slibuje, že po skončení této kampaně dojde na spuštění nového projektu. Ten se zaměří na vývoj prequel Posla smrti s podtitulem Pouto krve. Ten by nás měl vzít zpět v čase do Anglie a Skotska. Vývojáři chystají v adventurách dosud nevídaný game design a temnou atmosféru, na kterou se fandové Posla smrti zvyklí.

Detaily, informace o odměnách pro podporovatele a průběh celé kampaně můžete sledovat na stránkách Hithitu.

Článek Hudba z Posla smrti bojuje na Hithitu se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Když jsem se poprvé dozvěděl, že vývojáři stojící za sérií Life is Strange pracují na zcela nové IP, měl jsem radost a nemohl se dočkat dalších detailů. O několik měsíců později jsem měl možnost vyzkoušet si Banishers: Ghosts of New Eden na německém Gamescomu a na našem webu jsme vám přinesli první dojmy. Jakým směrem se hra posunula, kdo jsou lovci duchů a povedl se studiu Don’t Nod přechod do zcela jiného žánru?

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Banishers: Ghosts of New Eden je single-playerová příběhová akce, kde jsou hlavními postavami zamilování Antea Duarte a Red mac Raith. Tito lovci duchů, chcete-li vymítači, cestují po Severní Americe a výměnou za nějaký ten dollar pomáhají místním s problémy, jenž mají něco společného s nadpřirozenem. Ačkoliv je takový život těžký, Red ani Antea si nestěžují – mají jeden druhého a jejich láska nezná hranic, a to doslova.

Jednoho dne se totiž dostanou k další fušce v jedné nepříliš malebné vísce. Místní jsou prokletí, zdají se jim pravidelně noční můry a ti, kterým zbylo ještě trochu rozumu utekli do New Eden. Vše nabere nečekaný spád a oba lovci se tváří v tvář setkávají s něčím, na co nebyli připraveni. Tragické podcenění situace vyústí v Anteinu smrt a Redův pád ze skály. Zatímco mužská polovička tohoto zvláštního páru přežije, tak Antea takové štěstí neměla. Proměnila se v jednoho z těch duchů, které ze srdce nenávidí. Díky svým znalostem se milencům krátce na to podaří spolu navázat kontakt a tím začíná příběh, který jsem si plnými doušky užíval po celou dobu testování.

Jako Banisher vstoupíte do života mnoha lidí, kteří se v New Eden často potýkají s problémy, které nejsou schopni sami zvládnout. Pochválit zde musím to, jakým způsobem jsou napsány samostatné questy i postavy. Ty mají často jisté vedlejší úmysly a mnohdy se tak situace vyvrbí poněkud jinak, než se na první pohled mohlo zdát.

Příběh Reda a Antei není jen obyčejnou duchařinou, ale také intimní cestou dvou lidí za společným cílem, na níž musí překonat řadu nepředstavitelných překážek. Mezi kterými vyčnívá otázka morálky. Antea totiž přizná Redovi, že existuje způsob, jak ji přivézt zpět co světa živých. A zde se zastavím… Pokud vám jméno studia, které za hrou stojí, není cizí, tak jistě tušíte, že příběhová náplň Banishers je tou nejsilnější stránkou hry. Je tomu vskutku tak a byla by velká škoda se pokračování zápletky dozvědět z druhé ruky. Prozradit vám ještě můžu skutečnost, že hra má několik různých konců, které se odemknou v závislosti na vašich rozhodnutích.

Ne všichni duchové a obyvatelé jsou v Ghosts of New Eden špatní a často je to právě na vás, abyste nastalou situaci rozsoudili. Standardně máte na výběr ze tří možností.

Sacrifice – Výběrem této možnosti označíte viníka, jemuž následně za jeho činy odeberete duši. Co s to duší pak budete dělat je jen na vás.

Banish – Jednoznačně ta nejkrutější volba. Nešťastníkova duše bude navždy uvržena do absolutního prázdna, kde bude navěky bloudit a trpět.

Ascend – Touto volbou osvobodíte ducha od věčného smutku a obdarujete jej věčným klidem.

Jak jsem již zmínil výše, vaše volby v každičké situaci budou mít vliv na to, jak váš příběh skončí. Jeden průchod by vám měl zabrat okolo 20 hodin v závislosti na chuti plnit vedlejší questy. 

Během nahánění živých i mrtvých prevítů se často dostanete do situace, kdy vám slova stačit nebudou. Soubojový systém mi ze začátku hry nepřišel příliš intuitivní a chvíli mu trvalo, než se mi dostal pod kůži. Levelováním postavy si odemykáte zbraně a všemožné body ve stromě dovedností. Časem tak je vše jednoduší, svižnější a přirozenější. Obě postavy se navíc naučí i umění spolupráce a to se pak ze soubojů stane i zajímavá vizuální podívaná. Zde musím smeknout před vývojáři z Don’t Nod, kterým se podařilo vytvořit hru, která co do grafického ztvárnění potěší i náročnější hráče. Během hraní jsem oceňoval krásné scenérie, design nepřátel a celkovou mapu, která je tvořena několika biomy. Stále se ovšem jedná o relativně malé studio a tak jsou místy k vidění méně kvalitní animace či nevypovídající mimika obličejů.

Během testování se mi na mysl často drala hra God of War, ze které se vývojáři jednoznačně inspirovali, a to na několika frontách. Nejvíce je to cítit na kameře, která je umístěna hned za ovládanou postavou. Stejně tak její úhel odpovídá při přeskakování překážek, lezení po římsách, šplhání atd. Zmínit bych měl i soubojový systém, který taktéž místy připomínal Kratovo řádění. Stejně jako God of War z roku 2018 působí Banishers i přes nižší rozpočet svěže, kinematograficky a především souboje s bossy či videa na koncích hry jsou prostě epické.

Ačkoliv hra nese ve jméně jen název města New Eden, tak se můžete těšit na rozlehlý polootevřený svět, po kterém se budete moci volně pohybovat. Rozloha by tak napovídala, že si vývojáři dali záležet na řádné výplni, která bude naše hráčské hlavičky zaměstnávat a bavit. S onou náplní jsem ale spokojen příliš nebyl. Možná za to může nové Like a Dragon, které jsem testoval zároveň s Banishers, možná za to prostě může nedostatek vedlejších aktivit. Extra nášup by si taktéž zasloužili nepřátelé, kteří sice vypadají originálně, ale je jich žalostně málo a rychle se zajídají.

Na konec musím vyzdvihnout výkony herců v hlavních rolích. Antea je zde zosobněna skvělou Amakou Okafor a o Reda se postaral herec Russ Bain. Ten přidal Redovi do vínku také skvělý skotský přízvuk.

Banishers: Ghosts of New Eden je pro mě příjemným překvapením. Studio Don’t Nod využilo své nejsilnější stránky a vyvarovalo se chyb, které tížily jejich předchozí titul, Vampyr. Unikátnímu příběhu zde sekundují skvěle napsané postavy, příjemná a atmosférická grafika, sound design a nátlak na hráče, kteří se musí rozhodovat podle svého nejlepšího svědomí. 

Vývojáři: Don’t Nod

Vydavatelství: Focus Home Interactive

Datum vydání: 13. 2. 2024

Česká lokalizace: Ne

Doba testování: 40+ hodin

Článek RECENZE Banishers: Ghosts of New Eden – Život živým, smrt mrtvým! se nejdříve objevil na GAME PRESS.

Série Yakuza je tu s námi téměř 20 let, což je doba, po kterou se mnoho herních IP na světě neudrží. Studio Ryu Ga Gotoku je navíc značně aktivní a vývojáři nám servírují nové díly s neskutečnou kadencí. Za tuto skutečnost jsem neskutečně rád, a to především kvůli stylu psaní a vývoji příběhu, který se donedávna točil výhradně okolo Kiryu Kazumy a jeho “rodiny”.

Recenzovaná verze: PlayStation 5

Pokud vám tato série není cizí, tak jste si jistě před několika málo lety všimnuli jejího rebrandingu. Pod hlavičkou Like a Dragon se stále můžeme setkávat s Kazumou, ale příběh se nyní primárně točí okolo charismatického Ichibana Kasugy. Ten značnou část svého života strávil ve vězení a jeho interakce s dnešním světem je jedním z těch faktorů, které mu bezesporu usnadnili jeho přijetí mezi zarputilými fandy Kiryu Kazumy. Nebudeme zde ale dnes rozebírat jeho postavu a životní cestu z předchozích dílů. V Infinite Wealth se s Ichibanem a jeho přáteli podíváme na Hawai, budeme stavět hotelový resort, bojovat s obřími žraloky, shazovat melouny z palem, hledat jeho matku a pomáhat umírajícímu příteli.

Stejně jako ve všech předchozích dílech, tak i v Infinite Wealth je jádro příběhu vážné, seriózní a mnohdy se jedná o slušné drama. Stejně tak zde ale již tradičně najdeme přehršel vedlejších aktivit a misí, u kterých jsem často rozjímal nad svéprávností vývojářů. Extrémní nápady, bláznivé minihry a narážky na různé kultury zde nechybí. V tomto směru si nelze nevšimnou jistého posunu, a to směrem k propracovanosti některých zmíněných aktivit. Zmínit sice mohu Crazy Eats (ve videu níže), minihru, která paroduje službu Uberu a míchá do toho herní mechaniky z Crazy Taxi, v níž jsem strávil několik desítek minut, ale mluvím především o Dondoko Island. Aktivita, se kterou jsem si užil přibližně 8 hodin, kde musíte na nohy postavit ostrovní resort, jehož sláva a prosperita pominula před dlouhými lety. Teď zde přebývají jen původní majitel a popeláři, kteří se snaží ostrov pohřbít pod náloží odpadků. Dondoko Island je bezesporu inspirováno titulem Animal’s Crossing a dokončení určitého levelu je pro pokračování hlavního příběhu hry povinné. Pokud budete chtít Dondoku opustit a vrátit se zpět na Hawaj, tak stačí zaběhnou na jižní pláž, nasednout na delfína a za pár vteřin jste zpět u Kazumy.

Můj první návrat z ostrova byl celkem solidní facka. Pozitivně naladěn ze stavění hotelů, zdobení svého pokoje a těžení dřeva jsem byl rovnou hozen zpět do reality, kde si musíte poradit nejen se svými problémy, ale pomáhat i přátelům. Největší trable má bezesporu dlouholetý maskot série Yakuza, Kiryu Kazuma. Ten to v životě opravdu neměl jednoduché a vývojáři se rozhodli mu v zatím posledním díle zasadit další, možná poslední, ránu. Kiryu se z pro fanoušky série dobře známých důvodů musel skrývat před světem a tak bral i pracovní zakázky, po kterých by normálně neštěkl ani pes. Při jedné takové došlo k nehodě a Kazuma se i přes všechna do očí bijící rizika rozhodl pomoci potřebným. Byl za to odměněn dávkou radioaktivní koupelí z nějakých chemikálií. Kiryu Kazuma má rakovinu. Z touto šokující zprávou přišli vývojáři ještě před vydáním hry a není tak divu, že Infinite Wealth je jedním nejrychleji se prodávajícím dílem série.

To se ví, že vám zde neprozradím to, co jej v novince motivuje a proč se drží Ichibana a jeho party. Můžu vám ale slíbit, že Like a Dragon: Infinite Wealth je co do příběhové kampaně v mých očích ještě výše, než Yakuza 6: The Song of Life. Obecně se jedná o kandidáta na nejlepší díl série, k tomu se ale ještě dostaneme. Kromě Kiryu a Ichibana se v příběhu objevují další skvěle napsané postavy. Mou nejoblíbenější vedlejší postavou je Tomizawa. K této náplavě z Tokia sedáme do taxiku po příletu z Kamurocha. Rychle se ale ukáže, že Tomizawa je zloděj a i přes jeho nepříliš profesionální schopnosti se mu podaří nás okrást o vskutku důležité cennosti. Mezi ně patří i dopis s adresou Ichibanovy maminky. Nepoctivého taxikáře nakonec vypátráme a dozvíme se jeho backstory. Ichiban mu ze zcela nezištných důvodů nabídne pomoct a pomyslně tak zaklepe na základní kámen jejich budoucího přátelství.

A právě vztahy mezi postavami jsou důležité i během soubojů. Soubojový systém je zde tahový a výsledek boje tak závisí na mnoha a mnoha číslech, které jsou závislá na mnoha faktorech, a to i na vzájemných vztazích postav. Pokud si často povídáte se svou parťačkou Chitose, tak se vám může odemknout speciální útok či kombo, na kterém budou oba protagonisté spolupracovat. Jinak se ale soubojový systém od posledního Like a Dragon příliš neliší. Máte k dispozici klasické útoky, speciální útoky či možnost použít nějaký předmět. To může být bylinka na zvýšení zdraví, elixír pro doplnění magie nebo klidně i klasický granát. Všude kolem se již tradičně válí hromady haraburdí a tak vám nic nebrání vzít do ruky dopravní kužel, segway nebo květináč a přetáhnout s ním protivníka po kebuli.

Dalším aspektem, díky kterému si šarvátky můžete užít ještě o chloupek více, je systém Zaměstnání. V jedné vedlejší misi si odemknete možnost navštívit Cestovní kancelář a následně si budete moci odemykat různé “pracovní pozice”, rozumějte převleky, díky kterým se vám odemkne řada dalších animací a speciálních útoků.

Vše je zabaleno do již tradičně výborného grafického balíčku, díky němuž tváře vypadají opravdu uvěřitelně a detailně. Trochu jsem se obával toho, jak se vývojářům podaří ztvárnit Hawai a zachytit atmosféru tohoto speciálního místa, které se ve skutečnosti nachází ve vskutku prekérní situaci. Vše se ale povedlo na výbornou a studio se výtečně popralo i s nasvícením celé nové lokace. Západy slunce, východy a večerní život působí velmi záživně a zábavně.

Ach ta dnešní doba… To by nebylo dne, aby se někde nevyhrabala nějaká kontroverze, nebo aby někdo nezkoušel trpělivost nás mírumilovných hráčů. Tentokrát se negativní pozornosti dočkalo taktéž studio Ryu Ga Gotoku, a nutno říct, že oprávněně. V obchodech máte na výběr ze dvou verzí hry. Ta dražší verze vám nenabídne jen několikero bonusů, ale především možnost New Game+. Platit za NG+ není úplně standardní a tak není divu, že se na Twitteru, Redditu a dalších sítích rozpoutalo peklo. Režím Nové hry+ nabízí tři obtížnosti – Normal, Hard a Legend a nabízí speciální Dungeon a další větev příběhu. Osobně se mi myšlenka placení za tuto službu nelíbí a myslím si, že vývojáři by měli hráče, kteří si jejich hru zamilují natolik, že jí chtějí hrát dokola a dokola spíše ocenit, než jim sahat do peněženek.

Ačkoliv mi tedy New Game+ kontroverze úplně nevoní, tak nelze popírat kvality, které hra jako celek bezesporu má. Atraktivní příběh, nová lokalita nadupaná vedlejšími aktivitami, parádní grafika, strhující japonský dabing a další faktory dělají z Infinite Wealth ten nejlepší díl série, který si fandové Yakuza, potažmo Like a Dragon, prostě zasloužili. Ichiban, Kiryu, Chitose, Tomizawa a další by mohly leckterým dalším studiím sloužit jako předloho toho, jak správně napsat zajímavý charakter a vyrýt jeho jméno do srdcí hráčů.

Like a Dragon: Infinite Wealth zcela jistě není posledním dílem série a nepochybuji o tom, že v nějaké šuplíku v Ryu Ga Gotoku již leží scénář na několik dalších pokračování, kterých se již nemohu dočkat. Laťka je ovšem vysoko a Ichiban se bude mít co ohánět.

Vývojáři: Ryu Ga Gotoku

Vydavatelství: SEGA

Datum vydání: 26. ledna 2024

Česká lokalizace: Ne

Doba testování: 60+ hodin

Článek RECENZE: Like a Dragon: Infinite Wealth – Když se vývojáři urvou ze řetězů se nejdříve objevil na GAME PRESS.